Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Beáta byla jen krůček od osudové chyby. Teprve díky zásahu své sestry si uvědomila, co je pro ni skutečně důležité a dodnes jí za to nepřestává být vděčná.
Nikdy jsem si nemyslela, že tohle budu muset řešit právě já. Ale možná to tak mělo být. Já a moje sestra Agáta jsme vyrůstaly v malé vesnici, odkud do hlavního města jezdil autobus dvakrát denně. Měla jsem hlavu plnou plánů. Chtěla jsem studovat v cizině, sbírat zážitky, poznávat svět za hranicemi našeho všedního dne. Učení mi šlo, učitelé ve mně viděli potenciál a já jim věřila. Jenže osud měl jiný plán a přišel s ním dřív, než jsem stihla sbalit kufr.
Mé plány narušilo přistěhování nového souseda
Do naší vesnice se jednoho léta přistěhovali dva bratři, Adam a Lukáš. S Agátou jsme nad nimi nejdřív jen tak ofrňovaly nos. Obě jsme měly stejný plán, co nejdřív odejít z vesnice a jít za svými sny. Jenže to by se mi Lukáš musel vyhýbat obloukem. Nakonec se mi totiž nerozbušilo srdce pokaždé, když byl nablízku.
Bydleli přímo naproti nám a to byl problém. Denně jsme se potkávali, při vynášení koše, na zastávce, na hřišti. Nejdřív jsme po sobě jen pokukovali, pak letmé úsměvy… A jednoho dne to vzal do vlastních rukou. „Ahoj, nechtěla bys jít se mnou do kina?“ zeptal se klidným tónem. „Ne,“ odpověděla jsem bez zaváhání a odešla. By moc hezký, voněl, ale já se zařekla, že nic mě z téhle vesnice nezadrží.
Neplánovala jsem to, ale zamilovala jsem se až po uši
Potkávali jsme se skutečně denně, a Lukáš toho uměl skvěle využít. Zkoušel to pokaždé, když mě zahlédl, nejdříve úsměv, krátký pozdrav, občas zkusil i nenápadnou otázku. Agáta si jeho vytrvalosti brzy všimla a pokaždé se mi posměšně culila. „Tak mu dej šanci,“ pronesla jednoho dne mezi řečí, „aspoň se pobavíš.“ Něco na tom bylo. Blížily se prázdniny a mě čekal nástup na vysokou. Říkala jsem si, že si nějaké malé rozptýlení zasloužím. Jen jednu věc jsem si zakázala, zamilovat se.
Při našem dalším setkání jsem mu tedy šanci dala. A bylo to slyšet snad po celé vesnici, jak zajásal: „Vyzvednu vás v osm, madam!“ „Ne, v sedm prosím,“ opáčila jsem s úsměvem a předstírala důležitost. A tak mě v sedm skutečně vyzvedl. Od té chvíle se všechno změnilo. Brzy jsem pochopila, že tenhle kluk mi naprosto pomotal hlavu. Když nebyl vedle mě, nemohla jsem dýchat. A najednou jsem s ním chtěla trávit každou volnou minutu.
Život mě zaskočil způsobem, na který se nedá připravit
Prázdniny se chýlily ke konci a já se chystala odjet studovat do Prahy. I Lukáše přijali na technickou fakultu, takže jsme spolu začali dojíždět autobusem každý den. Až jednoho dne přišel s novinkou, že si za peníze z brigády si koupil motorku. Byla jsem na něj hrozně naštvaná. Strašně jsem se bála. On se ale jen smál a ujišťoval mě, že není typ, co by jezdil bez rozumu.
Jenže, když máte něco napsané v osudu, těžko se tomu vyhnete. Lukáše na motorce srazilo auto. Zemřel na místě. Mně se zhroutil svět. Dva týdny jsem nebyla schopná vstát z postele. Všichni se mě snažili podržet, postavit zpátky na nohy. A pak přišla další rána. Nebo možná naděje. Zjistila jsem, že jsem těhotná.
Nakonec jsem nezůstala sama
Chtěla jsem těhotenství ukončit. Nechat si dítě v tu chvíli nedávalo smysl. „Budu na to sama, nemám dodělanou školu, nezvládnu to,“ hádala jsem se s Agátou. Ale ona jen tiše opáčila: „Je to tvoje jediná vzpomínka na životní lásku. Možná ti ho poslalo samo nebe.“
Bylo víc proti než pro. A přesto jsem si svého syna nechala. Pomohli mi úplně všichni, moje rodina i Lukášovi rodiče. Díky nim jsem dostudovala. A dnes? Dnes se dívám na svého synaa vidím v něm věrnou kopii člověka, na kterého nikdy nezapomenu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Doporučené video
Související články
