Hana (47): Po smrti manžela jsem neměla chuť žít. Nečekaná návštěva ale vše změnila

Seděla jsem v tichém obýváku. Zdálo se mi, že se ve vzduchu vznáší vůně kadidla z pohřbu. Na stole stála váza se zvadlými květinami, hned vedle urny mého manžela. Uplynul týden. Týden od chvíle, kdy se mi zastavil svět.

Mohlo by Vás zajímat:

Lukáš (36): Po tragické autonehodě jsem se na roky stáhl. Až po návštěvě kostela jsem si dovolil znovu žít

Jeho odchod byl naprosto nečekaný

Petr odešel náhle. V ten den jsme se procházeli parkem, drželi se za ruce, povídali si. Milovali jsme se, ale jedno přání nám zůstalo nesplněné – dítě. Zkoušeli jsme všechno. Léčbu, modlitby, ticho, smíření.

Nakonec jsme si řekli, že máme jeden druhého. A to nám stačí. Petr mě pevně objal. Bylo to naposled. Pak najednou zakašlal a zhroutil se k zemi.

Mohlo by Vás zajímat:

Renata (45): Po smrti manžela jsem si konečně začala psát s novým mužem. Ale po čase jsem rychle vystřízlivěla

Návštěva, která všechno změnila

Mé myšlenky se rozplývaly v prázdném pokoji. Z rozjímání mě vytrhl zvonek. „To bude asi sousedka,“ problesklo mi hlavou. Občas se u mě zastavila a přinesla mi polévku. Otevřela jsem dveře. Přede mnou stála cizí mladá žena. Mohlo jí být sotva dvacet pět. Měla dlouhé tmavé vlasy, pronikavé oči a výraz, ve kterém se míchala nejistota s pevností a odhodláním. „Dobrý den... já hledám Petra...“

Srdce mi vynechalo jeden úder. Ztuhla jsem. Moje ruka zůstala na klice, jako by nevěděla, co dál. „Ty... ty o něm nevíš?“

„Co bych měla vědět?“

„Petr je... před týdnem zemřel…“ zašeptala jsem.

Viděla jsem, jak se jí podlomila kolena. Jak jí došlo, že přišla příliš pozdě. Jak se jí sesypal svět, který si teprve začala stavět.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se.

Dívka se podívala na své ruce a zatnutím pěstí jako by nabírala odvahu. „Jmenuji se Anna. Vašemu manželovi jsem říkala tati jen ve snech. Ale byla jsem jeho dcera. Aspoň podle mé mámy.“ V tu chvíli se mi zatmělo před očima. V uších mi hučelo. Její slova ke mně doléhala jako pod vodou.

Mohlo by Vás zajímat:

Kristýna (63): Tři roky po smrti manžela jsem ve Španělsku znovu uvěřila v lásku. Vzápětí ale následovala zrada

Její příběh mě šokoval

Zavedla jsem ji do obýváku, kde ještě přes opěradlo židle visela manželova košile, v květináči umíraly jeho oblíbené bylinky, jeho hrnek stál na stole, jako by si jen na chvíli odskočil.

Anna se usadila do křesla a z kabelky vytáhla obálku. „Tenhle dopis mi zanechala máma. Celý život jsem toužila odhalit pravdu o svém tátovi...“ Na okamžik se odmlčela, jako by hledala ta správná slova.

„Moje máma s ním kdysi měla krátký vztah. Nevěděla, že je těhotná, a když to zjistila, už nebyli v kontaktu.“

Tiše jsem seděla naproti Anně a poslouchala její příběh. „Jaký byl?“ zeptala se a rozhlížela se po místnosti, snažíc se zachytit fragmenty muže, kterého znala jen z vyprávění.

Sáhla jsem po krabici plné fotek. Vyprávěla jsem jí o Petrově smíchu, o tom, jak skládal věci v lednici podle barvy, jak byl tvrdohlavý, jak mě uměl překvapit i po tolika letech. A v každé vzpomínce se ztrácel kus bolesti. Když se Anna pousmála, cítila jsem klid. Ten, který jsem vždy zažívala v Petrově náručí. Při odchodu se zeptala, jestli může přijít znovu. Přikývla jsem.

Mohlo by Vás zajímat:

Kristýna (60): Můj manžel zemřel před pěti lety, ale já jsem se s tím stále nesmířila. Proč dobří lidé odcházejí tak brzy?

Našla jsem vytouženou dceru

A tak začalo něco, co jsem nikdy nečekala. Anna ke mně chodila několikrát do týdne. Někdy jen mlčela, jindy se ptala. Přinesla staré fotografie své matky, jednu básničku, kterou prý napsala „pro někoho, koho ještě neznala“.

Já jí ukazovala Petrovy věci – knihy, dopisy, videa. Začali jsme spolu vařit. Jednou mi řekla: „Chtěla jsem tátu. Ale našla jsem tebe. A to možná stačí.“ Nevěděla jsem, co odpovědět. Jen jsem ji objala.

Vím, že jí ho nenahradím. A ani ona nezaplní místo, které ve mně zůstalo prázdné po našich nenarozených dětech. Ale něco se změnilo. Najednou tu byl někdo, komu můžu dát lásku. A ona ji přijímala s něhou, pokorou a vlastním smutkem, který se pomalu hojil.

„Možná mi tě život poslal pozdě, ale... možná je to tak v pořádku, “ zašeptala jsem a objala ji.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Valerie (66): Můj syn si myslí, že po smrti manžela potřebuji péči. Zjistila jsem, že tím řeší svůj smutek

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].