Anna (35): Adoptovala jsem dítě, až teď na mě dolehlo, že není moje krev, a lituji toho

dívka, žena
Zdroj: Pixabay

Paní Anna nám zaslala do redakce velmi choulostivý příběh o tom, jak nemohla mít vlastní dítě, a tak se rozhodla pro adopci. Dopředu netušila, co se může v takovém případě stát, a nyní velmi trpí. Ráda by si užívala mateřskou lásku, jenže ji v sobě nemá. Dá se s tím něco dělat?

Šárka Žižková
Šárka Žižková14. 08. 2020 07:30

Bohužel, nebylo mi do vínku dáno, abych měla své vlastní dítě. Snažili jsme se s manželem skoro pět let, zkoušeli jsme to napříč možnostmi od umělého oplodnění až po šamanské rituály. Nebylo to k ničemu.

Na řadu přišla adopce

Vzhledem k tomu, že moje touha po dítěti byla stále větší, rozhodla jsem se manželovi navrhnout adopci. On sám byl všemi těmi pokusy už dost unavený, ale přesto svolil, že zkusíme zjistit bližší informace a adoptujeme dítě z kojeneckého ústavu. Přála jsem si holčičku, i když už na tom nezáleželo. Manžel toužil po klukovi, takže jsme si nakonec vybrali desetiměsíčního chlapečka Toníka.

O jeho rodičích jsme se dozvěděli, že byli na rodičovství příliš mladí, a tak se rozhodli, že se ho raději vzdají, než aby se o něj nemohli adekvátně postarat. Tím, že byl dost malý, byla veliká šance, že si mnoho pamatovat nebude. Myslela jsem si, že ho budu umět hned milovat, ale bohužel se tak nestalo.

Nevím, co s ním

Život se nám změnil de facto ze dne na den. Tím, že jsem neprošla těhotenstvím ani porodem, něco bylo jinak, než popisovaly jiné maminky, které měly vlastní děti. Už po měsíci jsem si uvědomila, že je mi spíš na obtíž než pro radost. Nikomu jsem se s tím nesvěřila a doufala, že svůj stav mysli nějak překonám. Jenže čím byl Toník starší a víc mě potřeboval, tím víc se mi vlastně protivil. Byl dost zlobivý, když jsem mu hned nepodala hračku, začal hystericky brečet, když mu nechutnalo jídlo, řval klidně hodinu. O tom, jak probíhalo uspávání, je skoro škoda mluvit, byl to horor.

 

Jenže co teď? V tuto chvíli je s námi skoro půl roku a přece ho nemůžu jen tak vrátit jako rozbitou hračku. Podporu u rodiny, abych ho dala na hlídání, jsem neměla, rodina mi adopci rozmlouvala, řekli mi na rovinu, že o cizího se starat nebudou. Cítím se vážně hrozně, protože konečně mám dítě, po kterém jsem roky toužila, ale teď, kdybych mohla, zbavím se ho. Manžel už něco vytušil, takže jsem musela s pravdou ven. Jeho reakce se nesla v duchu, že jsme na to dva a že se to určitě změní. Já si to nemyslím, prostě ho nemám ráda a jen potřebuji najít způsob, jak to změnit. On sám mi svým zlobivým chováním nepomáhá. Obávám se, že je čas na odbornou pomoc.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Zpověď bývalé trans ženy Daniela Blacka: Operace lituji, psychické nemoci se tranzicí nevyřeší

Zpověď bývalé trans ženy Daniela Blacka: Operace lituji, psychické nemoci se tranzicí nevyřeší

Související články

Další články