Facebook
Instagram
Jana věděla, že je adoptovaná. Její vlastní matka se jí vzdala, protože se o ní nedokázala starat. Jednoho dne se ocitla v nemocnici, protože musela na akutní operaci. To, že právě tam se stane něco zásadního, skutečně netušila.
Někdy se v životě stane něco, co určitě není náhoda. V jeden moment jste v ohrožení života, v ten druhý prožíváte láskyplné setkání.
Matku jsem nepoznala
Vyrůstala jsem v rodině, která mě adoptovala. Matka se mě po porodu vzdala. Údajně kvůli tomu, že byla velmi mladá. Neměla možnosti se o mě důstojně postarat. Nemám jí to za zlé. Nikdy jsem se nesnažila ji vyhledat. Nebyl důvod hrabat se v minulosti.
Rodiče mám prostě jen jedny, tím to hasne. Založila jsem rodinu s Patrikem, se kterým máme dvě děti. Dceru Janu a syna Mirka. Vedli jsme poklidný rodinný život. Děti už jsou školáci. Občas vyrazíme na menší dovolenou. Užíváme si jeden druhého. Moji adoptivní rodiče bohužel zemřeli při dopravní nehodě. Nikoho jiného už nemám.
Jednoho dne se mi udělalo velmi špatně. První dny jsem nemohla pořádně polknout. Velmi mě bolelo v krku. I tak jsem se snažila dále chodit do práce a starat se o rodinu. Když se mi udělal velký otok v krku a nemohla jsem dýchat, Patrik mě naložil do auta a jelo se do nemocnice.
Povědomý muž
Ukázalo se, že mám akutní absces v krku, který mě ohrožuje na životě. Hrozilo prasknutí, které by způsobilo sepsi celého organismu. Musela jsem okamžitě na sál. Patrik byl strachy bez sebe, protože jsme se s tím nikdy nesetkali. Nakonec to dobře dopadlo a chirurgicky mi byl nález odstraněn.
Musela jsem si v nemocnici poležet minimálně pět dní. Chodila za mnou jedna velmi milá sestřička. Moc jsem toho sice nenamluvila, ale její společnost jsem vítala. Jednou mi řekla: „Mladá paní, o pár pokojů dál leží pán, který je vám velmi podobný. Klidně bych řekla, že byste mohli být sourozenci,“ rozesmála se.
Když jsem mohla vylézt z postele, šla jsem se projít po chodbě. Stála jsem opřená u velikého okna a dívala jsem se ven, když vtom jsem si všimla, že o kus dál stojí nějaký muž. Držel si jednou rukou krk a pohledem mě pozdravil. Při pohledu do jeho očí jsem se ale lekla. Vzpomněla jsem si na slova sestřičky. Byl mi vážně velmi podobný.
Našla jsem bratra i matku
I on, jak se zdálo, se zarazil. Začala jsem k tomu oknu chodit pravidelně. Vždycky jsem tam na něj narazila. Zhruba třetí den, když už jsem mohla mluvit, jsem se ho zeptala: „Neznáme se odněkud?“ Chvíli se na mě díval a pak řekl: „Také si myslím, že už jsem vás někde viděl, ale nevím přesně kde.“ Dali jsme se do řeči. Světe div se! Sestřička měla pravdu. Byl to skutečně můj bratr. Ukázalo se, že naše matka měla děti dvě. Mirek byl o dva roky mladší než já. I jeho prý matka dala k adopci. Pak mi to došlo.
Můj bratr Mirek se jmenuje stejně jako můj syn. To také není náhoda, ne? V nemocnici byl dokonce se stejným problémem jako já. Když mi řekl, že naši matku vyhledal, protože mu to nedalo, začala jsem se těšit. Jakmile to náš zdravotní stav dovolil, společně s bratrem jsme k ní jeli na návštěvu. Vyprávěla, jak to celé bylo, a mně se ulevilo. Našla jsem svou rodinu.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
