Facebook
Instagram
Alžběta se vždycky velmi bála nočního cestování. Raději se tomu vyhýbala. Jednou měla ale její kamarádka oslavu a ona musela jet nočním spojem sama domů. Jako by si svým strachem přivolala něco nepříjemného. Co se stalo?
Nejsem žena, která by se musela někde po nocích bavit a obrážet hospody. Výjimečně jsem si vyrazila vlakem do města. Byla to chyba.
Noční spojení
Je to přesně rok, co jsem si zažila jednu velmi nepříjemnou, až strašidelnou jízdu vlakem. Nikdy jsem netíhla k chození do hospody. Přiznám se na rovinu, že jsem se bála právě toho nočního cestování domů. Mám veliký respekt ze tmy, a tak jsem se raději vyhýbala jakýmkoliv akcím ve večerních hodinách.
Moje nejlepší kamarádka Soňa vyloženě prosila, abychom jely do města oslavit její pětatřicáté narozeniny. Nechtělo se mi, ale kývla jsem na to. Nakonec se nás sešel slušný babinec a ze mě spadnul strach z toho, že pojedu domů v noci. Večer jsme se náramně bavily. Něco málo jsme i popily, ale já si musela hlídat čas, abych stihla poslední vlak o půlnoci.
Když jsem došla k nádraží, motorový vlak už tam čekal. Zdálo se, že tam jsem sama. Vlak měl jen dva vagóny. Nastoupila jsem do druhého vagónu a čekala na průvodčího. Vlak se rozjel a já se snažila zahřát, byla tam neskutečná zima.
Muž ve vagónu
Byla jsem si jistá, že ve vagónu nikdo nebyl. Jenže jsem zaslechla ze zadní části lehké mužské zakašlání. Znervózněla jsem. Moje fobie ze tmy a nočního cestování jela na plné obrátky. Nehnutě jsem seděla a modlila se, abych byla rychle doma. Ucítila jsem, že se muž o jedno místo posunul blíže ke mně.
Těžce jsem polkla a modlila se ke všem svatým, abych cestu přežila. Čekal nás tunel. Jakmile jsme z něj vyjeli, muž byl zase o dvě místa blíž. Cesta měla trvat ještě tak deset minut. Muž měl dlouhý černý kabát, na hlavě zvláštní klobouk, který měl naražený do obličeje. Do tváře jsem mu neviděla.
Začala jsem přemýšlet, že při první zastávce vystoupím a zavolám někomu z vesnice, aby pro mě přijel. Vlak ale ve stanici nezastavil. Při pohledu ven mi došlo, jak rychle jedeme. Nakonec vlak stavěl v další zastávce. Velmi rychle jsem vyběhla z jednoho vagónu do druhého.
Zachránil mi život
Muž za mnou nešel, ulevilo se mi. Sotva se vlak rozjel, znovu jsem zaslechla povědomé mužské zakašlání. Otočila jsem se. Muž seděl na stejném místě jako v předchozím vagónu. Jak to proboha udělal? Vždyť za mnou nešel! Umřu tady, proběhlo mi hlavou. Vytáhla jsem telefon, že zavolám kamarádovi, aby na mě počkal na nádraží. Jako na potvoru byl telefon vybitý.
Zbývalo pár minut do mé stanice. Byla jsem připravená vyběhnout a běžet až domů, co mi nohy budou stačit. Přesně tak jsem to udělala. Neotáčela jsem se a jen jsem běžela. Pár metrů od mého domu byla banda cizích mužů. „Hele, nějaká noční zbloudilá kočička, pánové. Nepobavíme se s ní trochu?“ řekl jeden z nich. Nebyla šance je obejít. Už si to ke mně nakračovali, když vtom na ně někdo shodil tři popelnice najednou.
Podívala jsem se tím směrem a stál tam ten muž z vlaku. Zašeptal: „Utíkej, zdržím je.“ Domů jsem běžela. Od dveří jsem se naposledy otočila. Muž z vlaku stál kousek dál. Řekla jsem jen: „Děkuji.“ Kdo to byl, nevím, ale zachránil mi život.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
