Facebook
Instagram
Lucie si během první vlny pandemie užívala, že pracuje z domova. Jakmile mohli do práce, nadšená nebyla. Přišla druhá vlna a Lucii to vyhovovalo. Jenže už to nesnášela stejně dobře jako na jaře. Najednou se do práce těšila. Už je ale zase doma a nešťastná.
Na jaře mi nevadilo pracovat z domova. Dalo by se říct, že jsem si to užívala. Během druhé vlny jsem si nepřála nic jiného než jít do práce.
Spokojený home office
Při první vlně jsme se s manželem velmi báli. Dělali jsme všechno, co nám vláda nařídila. Nosili jsme roušky, dezinfekce jsme měli úplně všude. Ruce jsme si myli jak šílení. Ven jsme prakticky nechodili. Nákupy jsme dělali online s dovážkou do domu. Nikdo k nám nesměl. Chtěli jsme si být jistí, že nic nepodceníme.
Ve své podstatě jsem ani nebyla ráda, když jsme se museli vrátit do práce. Měla jsem veliký strach. V práci jsem s nikým nemluvila. Jakmile jsem na něco sáhla, hned jsem si vzala dezinfekci. Můj koutek tím neskutečně zaváněl. Kolegové to respektovali. Když se ukázalo, že nemáme vyhráno a je tu druhá vlna, těšila jsem se, jak budu zase pracovat z domova.
Jenže už po pár dnech jsem měla stavy úzkosti. Jako kdyby mi to celé docházelo později. Manžel Bořek mi lezl neskutečně na nervy. Přitom nic nedělal, ale už to byla ponorka. Já už se nákazy tak nebála a modlila jsem se, abychom mohli jít do práce. Skoro jsem si vyčítala, že jsem se v práci kolegům tak stranila.
Konečně návrat do práce
Stále jsem se snažila být pečlivá a dodržovat veškerá nařízení. Moje jediné přání bylo, abych mohla jít do práce. Jak jsem si to v hlavě přemítala, došlo mi, že i když to chytnu, o nic vlastně nejde. Jsem mladá a zdravá ženská, co to v klidu zvládne. Už jsem jen potřebovala vypadnout z bytu.
Doma jsem byla při druhé vlně dva měsíce. Mně to přišlo jako rok. Odloučení od lidí bylo zkrátka příliš dlouhé. Šéf mi volal, že pokud chci, mohu za týden přijít. Rozdělil nás do dvou týmů, které se budou po týdnech střídat. Strašně jsem se těšila, a to i na banální věci, jako je jízda autem a šum v kanceláři.
První den v práci byl jako znovuzrození. Kolegové ke mně byli zprvu opatrní. Nevěděli, jak to mám se strachem teď. Všem jsem se omluvila a nemohla se nabažit toho, že mluvím s někým jiným než s manželem. Odchodila jsem tři směny, jak určil šéf.
Dostala jsem covid
Jednou ráno jsem se vzbudila a cítila jsem se jinak. Jako kdybych měla velmi silnou chřipku. Nohy mě skoro nenesly. Doplazila jsem se do kuchyně, kde si Bořek dělal vajíčka se slaninou. To, že je něco špatně, mi došlo ve chvíli, kdy jsem vůni mé oblíbené slaniny necítila. Stoupla jsem si nad pánev a snažila jsem sama sebe přesvědčit, že to cítím.
Bořek se mě zeptal: „Co to děláš?“ Nechtěla jsem s pravdou ven, ale nebylo úniku. „Já to necítím, asi mám covid.“ Jelo se na test. Byl pozitivní. Volala jsem to do práce. Kdo se mnou přišel do kontaktu, musel na testy. Pár kolegů to také schytalo. Šéf mi řekl, že mě nechce v práci vidět další dva měsíce. Nakázal mi home office, takže už jsem zase doma. Nikdy by mě nenapadlo, jak je pro mě kontakt s lidmi důležitý. Dovádí mě to k šílenství. Kdy to celé skončí?
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
