Erika (43): Po dědově smrti nepřestával mít syn výčitky svědomí. Zašlo to tak daleko, že ho musela hledat policie

Bylo jaro 2021 a zrovna uvolnili covidová opatření. Po měsících doma šel Filip s kamarádem ven, jen tak na procházku. Dva dny nato si stěžoval na bolest v krku a večer už měl horečku. Test mu vyšel pozitivně. Já to od něj nechytla, manžel také ne. Jenže můj táta, který s námi žil, začal hned další den pokašlávat.

Mohlo by Vás zajímat:

Dalibor (50): Ve své lékařské praxi jsem zažil už ledacos. Příběh jedné mé pacientky mě ale neustále pronásleduje

Syn si vyčítal dědovu smrt

Zhoršovalo se to hrozně rychle. Nejprve jsme ho léčili doma, ale po několika dnech jsem se začala bát. Zavolali jsme záchranku, odjel do nemocnice, pak JIPka, nakonec plicní ventilace. A pak telefonát. Do nemocnice jsme nesměli, naposledy jsem tátu viděla, když ho odváželi. Filipovi jsem to řekla ještě týž den. Nemělo cenu mu to tajit. Děda zemřel.

Já ani manžel jsme nenaznačili, že by za to syn jakkoliv mohl, ale on si to nejspíš kladl za vinu. Nejdřív s námi přestal jíst u stolu. „Nechci jíst, nechutná mi. Navíc kdo ví, kde to jídlo bylo a kdo se ho dotýkal,“ poznamenal nejistě. Zavíral se v pokoji, všechno dezinfikoval, odmítal otevřít okno, když někdo venku kašlal. Nosil respirátor i doma. I v noci spal s ním. Všechno si přepíral a přemýval - i příbory a skleničky, které jsme dali do myčky.

Myslela jsem, že ho to přejde, ale nelepšil se. S učitelem při online výuce nemluvil, kamarádům nepsal, odmítal si nechat sáhnout na mobil, prý jsou na něm viry. Jedl jen zabalené věci z obchodu, které si sám omyl. Byl stále hubenější, bledší, ale když jsem na něj tlačila, uzavřel se ještě víc.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (37): Chtěla jsem na tchánovu oslavu něco speciálního. Můj dort bohužel otrávil sedm lidí

Syn skončil na psychiatrii

A pak jednou v noci zmizel. Nechal po sobě jen lístek, že to dělá pro naše dobro. Volali jsme policii, zorganizovali pátrání. Dva dny jsem nespala. Třetí den ho našli – v lesíku za městem, schovaného pod plachtou, s karimatkou, dezinfekcí, obinadly a dvěma balíčky sucharů. Celý se třásl, když ho přivezli.

Nešlo ho přesvědčit, že nešíří smrt. Nešlo ho obejmout. Nešlo mu vysvětlit, že nás víc ničí to, co dělá sám sobě. Odvezli jsme ho na dětskou psychiatrii. Diagnóza byla jasná – posttraumatická stresová porucha, patologický strach ze smrti a z odpovědnosti.

Po třech měsících se mohl vrátit domů. Už spal bez respirátoru, ale pořád nešlo o téhož kluka, kterého jsme si pamatovali. Byl vystrašený a paranoidní. Dnes už je na tom o něco líp, ale o pandemii se doma nebavíme a nemůžeme kvůli tomu mluvit ani o mém tátovi, kterého jsem tolik milovala.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Vilma (48): Dcera měla odjíždět na líbánky. Místo toho prožívala nejhorší chvíle v životě