Dalibor (50): Ve své lékařské praxi jsem zažil už ledacos. Příběh jedné mé pacientky mě ale neustále pronásleduje

Když jsem šel studovat psychiatrii, představoval jsem si svou praxi jinak. Myslel jsem si, že to bude klidnější. Dodnes nechápu svou naivitu. Během své dvacetileté praxe jsem zažil už ledacos a s klidem pracovním i duševním jsem se dávno rozloučil, ale jeden případ mi dodnes nedá spát.

Mohlo by Vás zajímat:

Olga (43): Chtěla jsem zachránit manželství. To, co mi muž vpálil na společné terapii, mě ale úplně zlomilo

Všiml jsem si změn v chování

Asi půl roku ke mně chodila nová pacientka. Neměla závažné problémy, jen potřebovala trochu pomoci s každodenním fungováním. Působila spíš uzavřeně, ale snažila se spolupracovat. Postupně se trochu otevírala, mluvili jsme o úzkostech, o vztazích, o problémech v práci. Nic výjimečného. Ale pak se něco změnilo.

Pamatuji si přesně ten den. Přišla na kontrolu poté, co ji několikrát odložila. Vypadala vyčerpaně, pohublá, ruce se jí třásly. Pořád se rozhlížela kolem sebe, jako by ji někdo sledoval. Seděla úplně na krajíčku křesla. Ptal jsem se, co se děje, ale neodpověděla. „Já se moc omlouvám, pane doktore, že jsem přišla pozdě, ale já teď musím být velmi opatrná.“

Když jsem se jí snažil uklidnit a přesvědčit, ať mluví, změnila téma. Půl hodiny mluvila o naprosto banálních věcech, ale celou dobu bylo vidět, že se něčeho bojí. Po skončení se ještě na chodbě otočila a podívala se na mě, jako by chtěla ještě něco dodat, ale zmizela mi.

Mohlo by Vás zajímat:

Kateřina (69): Dcera málem přehlédla varovné signály nemoci u syna. Ještě že jsem zakročila

Moje informace je nezajímaly

Za pár dní mi volala policie. Našli ji mrtvou. Podle všeho šlo o sebevraždu – prášky, dopis na rozloučenou. Prý si s tím dali hodně práce, všechno se zdálo jasné. Jenže mně to jasné nebylo. Něco v tom nedávalo smysl. Ta její změna, její napětí, strach, nervozita. Nikdy nevykazovala takové sklony.

Říkal jsem jim, že podle mě může jít o něco jiného. Naznačil jsem, že se mohla něčeho nebo někoho bát. Že třeba byla k něčemu donucena. Ale nezajímalo je to. Neměla rodinu, všechno nasvědčovalo sebevraždě. Případ uzavřeli.

Od té doby na ni často myslím. Přemítám, jestli jsem něco nepřehlédl. Jestli jsem měl víc tlačit. Jestli se mi snažila něco sdělit. Možná jo. A možná jsem byl poslední člověk, který ji mohl vyslyšet a já to neudělal. A to je to, co mě trápí nejvíc.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Radim (61): Celý život mám problém s duševním zdravím. Až hypnoterapie mi odhalila šokující příčinu