Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Osmnácté narozeniny měly Michala katapultovat do dospělosti plné svobody a vysněných dárků. Místo toho mu však obálka odhalila pravdu o adopci, která zbořila celý jeho svět...
Na den mých osmnáctých narozenin mělo být všechno dokonalé. Celé měsíce jsem odpočítával dny a představoval si, jak otevřu ten jeden vysněný dárek. Rodiče mě neustále napínali, trousili jen dvojsmyslné poznámky, které podněcovaly mou zvědavost. Doufal jsem v něco, co mi změní život – možná auto, možná dlouho očekávaný výlet. Nečekal jsem však, že to, co mi předají, nebude ani věc, ani zážitek. Bude to pravda, která zboří celý můj svět.
Narozeniny, které všechno změnily
Osmnácté narozeniny zněly jako vstupenka do dospělosti a svobody. Moji kamarádi se už dříve chlubili novými auty nebo skútry a já, i když jsem se tvářil, že nic nečekám, jsem v hloubi duše doufal. Atmosféra doma byla ale od rána zvláštní. Máma se chovala tajemně a táta byl nezvykle odtažitý.
U stolu mi pak místo velkého dárku podali jen obyčejnou bílou obálku. Než jsem ji otevřel, otec se nadechl, že mi musí něco říct. Máma ho ale rychle přerušila přáním všeho nejlepšího. Cítil jsem, že něco není v pořádku. Ta obálka v sobě neskrývala dárek, ale tajemství.
Obálka, která zničila vše
Opatrně jsem obálku roztrhl. Uvnitř byly dva dokumenty a fotografie ženy držící v náručí novorozence. To dítě jsem byl já, poznal jsem se podle zrzavých vlásků. Ženu jsem ale neznal. Pod fotkou bylo jméno Silvie a připsáno „s naším synem“. Hlas se mi zlomil, když jsem se zeptal, co to má znamenat.
„To je tvoje biologická matka,“ řekl tiše táta. V tu chvíli se mi udělalo špatně. Máma, tedy žena, která mě vychovala, dodala, že mě adoptovali, když mi bylo devět měsíců. Slovo „adoptovali“ mi znělo v hlavě a můj svět se otřásl v základech.
Proč až teď?
Zavřel jsem se v pokoji a snažil se to všechno pochopit. Jak je možné, že život, který jsem osmnáct let znal, byla jen upravená verze pravdy? Vybavovaly se mi zvláštní momenty z dětství, kterým jsem dříve nepřikládal význam. Třeba když jsme ve školce kreslili rodokmen a máma mi řekla, ať si něco vymyslím, že je to jen hra.
Nebo když jsem se ptal, proč nemám žádné fotky z porodnice jako Kuba ze třídy, a táta odpověděl, že tehdy ještě nebyly tak dobré foťáky v mobilech. Všechny ty drobné nesrovnalosti najednou dávaly smysl a já se poprvé v životě cítil opravdu sám.
Moje skutečná matka
Druhý den jsem se rodičů zeptal, kdo je má biologická máma. Vysvětlili mi, že Silvii bylo devatenáct let, byla sama a bez peněz. Prý mě proto odložila do babyboxu. Znali její jméno a před pár lety se ji pokusili kontaktovat, ale nechtěla s nimi mluvit. Řekla, že je to pro ni uzavřená kapitola. Dali mi její jméno a řekli mi, že stále žije ve stejném městě.
Rozhodnutí, zda ji budu hledat, nechali na mně. Našel jsem ji na sociálních sítích. Měla nové příjmení a na fotkách se usmívala s manželem a dvěma malými dětmi. Vypadala šťastně. S třesoucíma se rukama jsem jí napsal: „Ahoj. Jmenuji se Michal. Narodil jsem se před osmnácti lety. Myslím, že jsem tvůj syn.“
Kým vlastně jsem?
Odpověděla až po dvou dnech a souhlasila se schůzkou. V kavárně naproti mně seděla žena, která vypadala unaveněji než na fotkách. Vyprávěla mi o svém strachu, chudobě a pocitu viny, který ji léta provázel. Na mou otázku, zda mě vůbec chtěla, odpověděla s pohledem do očí: „Chtěla jsem, ale neuměla jsem tehdy být matkou.“
Rozešli jsme se bez objetí, ale s pocitem zvláštní úlevy. Doma na mě čekali rodiče. Když jsem jim všechno řekl, přiznal jsem jim, že nevím, kým teď jsem. „Jsi Michal,“ řekla máma a položila mi ruku na rameno. „Ten samý kluk, kterého jsem učila vázat si boty. A i když jsem tě nenosila pod srdcem, nosila jsem tě v něm od prvního dne.“ Možná jsem ještě nevěděl, kdo jsem, ale věděl jsem, kdo mě vychoval. A to pro začátek muselo stačit.
Názor vztahové terapeutky
Příběh Michala poukazuje na to, jak zásadní dopad může mít náhlé odhalení adopce na vnímání vlastní identity i na vztah k lidem, kteří dosud tvořili jistý a stabilní osobní svět. Michal vstupoval do dospělosti s představou pevného rodinného zázemí, a proto pro něj zjištění o adopci nepředstavovalo jen informaci o původu, ale také otřes v základním pocitu, kým je a kam patří. Nešlo tedy pouze o zjištění faktu, ale o konfrontaci s něčím, co zásadně mění rámec jeho dosavadního života.
Významnou roli zde sehrál způsob, jakým mu byla pravda předána. Oznámení formou „dárku“ vytvořilo pro Michala výrazný kontrast mezi očekávanou radostí a skutečným emočním dopadem. To mohlo prohloubit šok a pocit ztráty bezpečí. Retrospektivní uvědomění drobných nesrovnalostí z dětství pak dále posílilo jeho nejistotu a dojem, že byl dlouhodobě udržován mimo realitu vlastního příběhu.
Setkání s biologickou matkou představovalo další emočně náročnou fázi. Michal čelil nejen zklamání z její minulosti, ale i nejednoznačné odpovědi na otázku, zda byl chtěný. Přesto mu tato zkušenost umožnila pojmenovat některé dosud nejasné pocity a vytvořit si ucelenější obraz o svém původu. Klíčovým stabilizačním momentem se stala reakce adoptivních rodičů, kteří potvrdili, že jejich vztah k němu není podmíněn biologickým poutem.
Z hlediska terapeutické práce by pro Michala mohlo být přínosné zaměřit se na posílení kontinuitního vnímání vlastní identity — tedy propojení toho, kým byl, kým je, a kým se stává. Pomoci může průběžné uchopování jeho příběhu bez tlaku na rychlé závěry a hledání způsobu, jak začlenit obě rodinné linie do svého života tak, aby se vzájemně nevylučovaly. Vhodné by bylo také posilovat otevřenou komunikaci s adoptivními rodiči tak, aby proces sdílení nejistot a emocí neohrozil dosavadní kvalitu jejich vzájemné blízkosti.
Mgr. Jana Hazuková, terapeutka, koučka psychoenergetické transformace mysli, práce s emocemi a prožíváním.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
