Martin (42): Pomáhal jsem mámě dělat pořádek ve sklepě. V jedné krabici se schovávalo tajemství, které mě šokovalo

Všiml jsem si toho náhodou. Máma mě poprosila, abych jí pomohl ve sklepě přestěhovat pár krabic. Chtěla tam udělat pořádek. Měla tam všechno možné – staré dekorace, dětské hračky, dokonce i mou maturitní šerpu. Jenže v rohu byla jedna krabice, kterou mi zakázala otevírat.

Lucie (61): Až po šedesátce jsem pochopila, co to znamená být opravdu šťastná. Překvapivě za to může žena

Schovává si vzpomínky

Nejdřív jsem to respektoval. Ale když jsem ji přenášel, všiml jsem si, že je lehčí, než jsem čekal a že z ní jde zvláštní, těžko popsatelný pach. Ne odporný, spíš… lidský. Zvědavost nakonec vyhrála. Otevřel jsem ji. Uvnitř byly pečlivě poskládané igelitové sáčky, každý s cedulkou. Na první byl nápis David 2004. Na dalším Martin – sauna. V každém bylo něco měkkého – tričko, kapesník, ponožky.

Zůstal jsem tam stát, úplně paralyzovaný. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Nechápal jsem, co to má znamenat. Když jsem se jí na to zeptal, nezapírala. Sedla si, zapálila cigaretu a řekla, že jsem na to jednou asi stejně měl přijít.

Vysvětlila mi, že si odjakživa sbírá „vůně“. „Přitahuje mě přirozená vůně mužů. Není to fetiš ani úchylka – jen si tak uchovávám vzpomínky.“ Řekla, že některé z těch věcí jsou od bývalých partnerů, jiné od kamarádů, co jí byli blízcí. Prý je nikdy neukradla, vždycky jí to nechali.

Tereza (27): Nechala jsem zatáhnout do manželství mé sestry a nedopadlo to dobře

Chápal jsem to jen těžko

Seděl jsem naproti ní a měl pocit, že se mi hroutí svět. Moje máma, kterou jsem vždycky bral jako racionální a trochu přísnou ženu, měla ve sklepě archiv cizích pánských věcí. Když jsem se zeptal, proč to všechno schovává, řekla, že to dělala i její matka. A že ji za to její otec málem vyhodil z domu.

Najednou to celé dostalo jiný rozměr. V té chvíli jsem nevěděl, jestli mám být znechucený, nebo ji spíš litovat. Tvrdila, že jí ta sbírka dává pocit, že má kontrolu nad tím, co ztratila – že si z každého vztahu nechá něco „živého“.

Kdykoli jsem pak šel do sklepa, ta krabice tam na mě koukala. Neodvážil jsem se jí dotknout. Od té doby, když mámu vidím, jak věší prádlo nebo přičichne k ručníku, cítím zvláštní směs studu a soucitu. Chápu, že každý má své způsoby, jak se vyrovnat se samotou, ale tu krabici si z hlavy asi nikdy nevymažu.

Další příběhy ze života →

Petra (26): Kývla jsem na schůzku v kině. V půlce filmu ale nečekaně zmizel, jeho vysvětlení mě šokovalo

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].