
Mirka má osmdesátiletou matku, která žije sama v naprosto zanedbaném bytě. Bohužel pomoc tvrdě odmítá a Mirka je velmi zoufalá...
Pravděpodobně by mi bylo psychicky lépe, kdybych mámu nechala být a nechodila za ní. Ale to neudělám. Prostě to nejde. Když k ní přijdu, cítím ten puch už mezi dveřmi. Všude jsou hromady neuklizených věcí, různé staré letáky, účtenky, igelitové tašky, drobky, plesnivé nádobí, špinavé prádlo. Vzduch se u ní dá krájet. Máma přitom tvrdí, že nám do toho nic není, a že je to její věc. Jenže nyní má k tomu všemu zraněnou nohu s otevřenou ránou a doma chodí s oblibou bosa…
Odmítá pomoc
„Zase si mě přišla komandovat a ponižovat?“ vykřikla na mě, když jsem jí nabídla, že jí zařídím pravidelný úklid. Máma se postavila mezi dveře a začala křičet, jako bych jí chtěla sebrat střechu nad hlavou. „Jsem svéprávná a soběstačná, tohle je můj byt a můj život! Když se ti to nelíbí, tak sem nelez!“ Jenže jak mám nechat na pospas osudu osmdesátiletou paní – mámu?
Zkoušela jsem to nejdřív po dobrém a pak i čistě věcně. „Mami, vždyť tu můžeš po něčem uklouznout a zlomit si krček, víš, jak dopadla babička?“ připomněla jsem mamce její tchyni, které byla osudná zlomenina krčku. „Když ti to tady tak vadí, tak sem nelez!“ houkla na mě a v očích měla vztek. Máti byla vždy komplikovaná, ale nyní je vše rok od roku horší a horší.
Ubližuje sama sobě
Před dvěma týdny šlápla máma na rozbitý květináč. Hlína je stále všude. Řeznou ránu na patě měla docela hlubokou, čím ji ovázala, nebudu komentovat. „To se zahojí,“ odsekla, když jsem jí řekla, že by měla jít okamžitě k doktorovi. „Nedělej z komára velblouda. Já žádnýho felčara nepotřebuju.“
Neposlechla jsem. Máma měla cukrovku a netušila, zda má tetanovku. Vzala jsem okamžitě telefon a objednala ji k lékaři. Když jsem telefonovala, mlčela. Z doktorů má respekt. Ale jakmile jsem zavěsila, zakřičela: „Táhni! Nejsi moje máma, abys mi poroučela!“
Nezvládám to
Někdy si říkám, jaké by to bylo, kdybych jí prostě přestala volat. Nešla tam. Vypla tu část hlavy, co pořád říká: „Je to tvoje máma.“ Ale pak si představím, že by třeba upadla a nikdo o tom nevěděl. Mám ještě starší sestru, ale ta se tam už půl roku neukázala. Řekla mi: „Když jí vyhovuje hnít v bordelu, tak ať si tam shnije. Vyhodila mě, už tam nepáchnu. Stačí mi, když si vzpomenu, jak na nás křičela v dětství, nechápu, že s ní táta vydržel.“
Jenže já to nedokážu. Kromě sestry, která žije sama s třemi psy, nikoho jiného nemám. S mužem jsem se rozvedla, pil. Táta umřel před deseti lety a tety také. Děti už jsou skoro velké samostatné, nedělalo by mi problém mamce pomáhat. Nechci jí organizovat život ani domov, jen jí občas trochu klidit, vyprat, vyžehlit…
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].