Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Miroslav měl štěstí a svou zálibu ve vyrábění nábytku povýšil na úspěšné podnikání. Jeho příběh je důkazem, že pokud člověk něčemu věří, měl by za tím jít i bez ohledu na to, co říkají jeho nejbližší.
Začalo to docela nevinně. Nejdřív jsem ve své garáži udělal stůl pro souseda, pak skříňku pro jeho sestru, a brzy mi volali jejich známí, jestli bych jim nevyrobil nábytek. Neměl jsem webové stránky, žádné logo, ani vizitky. Jen lidi, co si povídali o mé práci.
Můj mladší bratr Tomáš se vydal úplně jinou cestou. Vystudoval ekonomii, dnes vede developerskou firmu, má kancelář ve vysoké skleněné budově a jezdí autem, na které se bojím sáhnout, abych mu nepoškrábal lak. Má zaměstnance, nosí košile na manžetové knoflíčky a říká věci jako „zaměřujeme se na prémiový segment“.
Bratr mě odmítl
Před dvěma lety jsem se konečně odhodlal a zeptal se ho, jestli bych nemohl něco vyrobit do některého z jeho bytů. „Jen na ukázku. Skříňku do kuchyně, stůl...“ nadhodil jsem.
Tvářil se, jak bych to jen řekl, ne zrovna pohrdavě, ale jako by cítil lítost. „Klienti očekávají profesionalitu, design, provedení, moderní věci. To není garážová výroba.“
Nechtěl jsem se vnucovat. Vrátil jsem se domů a zapnul počítač. Udělal jsem si web. Jen takový jednoduchý a využil jsem šablonu, co byla zdarma. Pak jsem si založil Instagram – jen fotky z mobilu, protože na foťák jsem neměl. O marketingu jsem nevěděl vůbec nic, ale řekl jsem si, že když už jsem začal, musím pokračovat. Večer co večer jsem seděl u počítače a učil se všechno od nuly – jak lépe fotit mobilem, jak nastavit světlo, jak psát popisky produktů, aby je lidi nepřehlíželi.
Nešlo mi to. Každý popisek mi přišel hloupý, každá fotka byla nějak nakřivo. Ale věnoval jsem se tomu každý den. Dřevěná knihovna, stolek pod televizi, kuchyňská židle – všechno jsem měl nafocené, upravené v bezplatné aplikaci a popsané tak, jak jsem to nejlíp uměl.
Moje práce má smysl
Po pár týdnech mi přišla první zpráva. Jedna paní psala, že viděla moje fotky a chtěla by si se mnou promluvit. Myslel jsem, že je to vtip, spam, nebo že si mě s někým spletla. V profilu měla napsáno „interiérová designérka“. Odepsal jsem jí až po hodině váhání.
Domluvili jsme si schůzku v kavárně. Přišel jsem dřív, sedl jsem si do rohu a přemýšlel, jestli jsem se měl oholit nebo si vzít lepší košili. Když přišla, hned zamířila ke mně, usmála se a podala mi ruku. „Jsem ráda, že jsme se potkali,“ řekla tak přirozeně, jako bychom se znali roky. A tak jsem se seznámil s Veronikou.
Začal jsem jí vyprávět o své práci – jak po večerech vyrábím nábytek, jak dlouho brousím dřevo, než ho napustím olejem. Ptala se mě na inspiraci, jaké dřevo mám nejradši, jestli mám nějaký oblíbený projekt. „Máte cit pro detail a proporce. Je to vážně vidět,“ řekla po chvíli.
Byl jsem z toho všeho nejistý. Něco takového mi ještě nikdo neřekl. Možná jen soused jednou utrousil „to se ti povedlo“, ale to nebylo to samé. „Co vlastně na mojí práci vidíte?“ zeptal jsem se.
„Řemeslo, které má duši. A to dneska lidem chybí,“ usmála se.
Z té schůzky jsem odcházel s nadějí a vědomím, že někdo, kdo rozumí interiérům, si všiml mé práce mezi tisíci jinými fotkami. Šel jsem domů s pocitem, který jsem do té doby neznal. A bylo to moc fajn.
Začalo se mi dařit
Veronika se znovu ozvala o týden později. Poslala mi vizualizaci obýváku v novém bytě a napsala, že potřebuje něco surového, ale s duší. „Stůl z masivu, bez zbytečných ozdob. Takový, co sedne k betonu i měkké pohovce...“ napsala. A pak se zeptala, jestli do toho půjdu.
Slíbil jsem, že to udělám. Ještě ten den jsem šel pro dřevo. Prošel jsem všechny fošny ve skladu, očichával je, hladil, hledal jsem takové, co v sobě budou mít něco navíc. Pracoval jsem, tesal, brousil. Nebylo to snadné – měl jsem další zakázky a běžnou práci, která mě zatím držela finančně nad vodou. Ale měl jsem cíl.
Veronika si ten stůl vzala na focení. Říkala, že půjde do katalogu, že chystá novou kolekci interiérů. Poslala mi fotky – můj stůl v nádherném bytě, vedle designové lampy, sametové pohovky a stěny z betonové stěrky.
Nemohl jsem uvěřit, že je to moje práce. Pak mi přišly další zprávy. Jiná designérka, kamarádka Veroniky, sháněla noční stolek do ložnice. Pak manželský pár z Brna toužil po knihovně. Poté někdo chtěl příborník do kavárny.
O doby, kdy jsem udělal stůl pro souseda, uběhly dva roky. Tolik trvalo, než jsem se odhodlal pustit se do toho naplno. Pronajal jsem si prostor, zrekonstruoval ho a konečně pověsil ceduli s mým jménem. Rozestavil jsem stoly a police, uvařil kávu v konvičce, kterou jsem přinesl z domova. Showroom byl malý, ale byl můj. Měl jsem tam všechno – vůni dřeva, ticho, nářadí a prostor na práci. Pořád jsem tomu úplně nevěřil. Ale seděl jsem tam a cítil, že jsem konečně na správném místě.
Bratr si na mě vzpomněl
Jednoho dne mi ráno zazvonil telefon. Na displeji jsem viděl bratrovo jméno a na chvíli jsem zaváhal, jestli to mám zvednout. Už dlouho jsme spolu nemluvili. Psali jsme si vlastně jenom tehdy, když měl jeden z nás svátek. O to víc mě překvapilo, že mě požádal o setkání.
Neptal jsem se proč. Domluvili jsme si schůzku v jeho kanceláři, kde to vonělo drahou kávou a novým plastem. Byl jako vždy upravený, ale o něco napjatější než obvykle. „Jsem rád, že jsi přišel,“ řekl, když jsme se usadili do kožených křesel. „Viděl jsem tvůj showroom. Gratuluju.“
Přikývl jsem, ale nic jsem neřekl. Čekal jsem, co bude dál.
„Mám velkou zakázku... padesát bytů. Říkal jsem si, jestli bys nechtěl udělat nějaký nábytek do ukázkových bytů. Klient chce něco přirozenějšího, dřevo, řemeslo. To, co ovládáš...“
Jsem spokojený
Chvíli jsem mlčel. Svraštil jsem čelo a podíval se na něj. Snažil se usmívat, ale bylo vidět, že je nervózní. „Před dvěma lety jsi řekl, že to, co dělám, je garážová výroba. Že tvoji klienti očekávají profesionalitu a moderní věci...“ připomněl jsem mu klidně.
„Já vím. Tehdy jsem to tak viděl. Možná jsem se mýlil.“
Podíval jsem se na něj – na bratra, který celý život věřil, že úspěch se měří počtem nul na účtu. Teď seděl přede mnou a snažil se být slušný. Nedokázal ani skrýt překvapení, že ten samý Mirek, co kdysi sbíjel stoly v garáži, má dneska vlastní showroom.
„Víš co? Teď mám lepší klienty. Lidi, kteří si mě váží ještě dřív, než vidí čísla,“ pronesl jsem.
Ztuhl, ale přikývl. „Jasně. Chápu.“
„Nejde o pomstu. Jen už to nepotřebuju...“ dodal jsem.
Rozloučili jsme se. Vyšel jsem ven, sedl jsem si do auta a chvíli jen tak hleděl před sebe. Cítil jsem klid. Věděl jsem, že už nemusím nikomu nic dokazovat...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Související články
