
Edita měla zcela jasný cíl – zhubnout do šatů na maturitní ples, aby vypadala skvěle. Ale vzala to trochu extrémně a několik dní před plesem se zhroutila a málem na svoji vysněnou akci nedorazila...
Nikdy jsem nebyla extra hubená. Nebyla jsem ani tlustá, spíš takový ten normální typ, co si na sebe musí dávat trochu pozor. Vždycky jsem si říkala, že na maturitním plese chci vypadat jinak. Dokonale. Žádné faldíky, žádné špeky v šatech. Prostě princezna.
Všichni mě povzbuzovali
Když se ples začal blížit a měla jsem za sebou první zkoušky šatů u švadleny, začala jsem se hodně hlídat. Místo oběda jsem si dala jen jogurt a večer jsem si šla na chvíli zaběhat. Pak jsem si řekla, že i ten jogurt je asi moc. Každý den jsem na sobě začala hledat chyby. Ráno na váze a večer v zrcadle. Každý gram navíc mě rozčiloval.
Šaty jsem si objednala o číslo menší, protože jsem si byla jistá, že do nich prostě musím zhubnout. Každý den jsem koukala na Instagram na fotky holek s plochým břichem a dlouhýma nohama a říkala si, že to zvládnu. Pila jsem jen vodu a černou kávu, cvičila jsem, i když jsem nemohla popadnout dech. Všichni kolem mě povzbuzovali. „Vypadáš skvěle. Takhle budeš v těch šatech vypadat jako modelka!“ Jen máma se občas dívala divně, ale nechala to být.
Svět kolem zčernal
Týden před plesem jsem šla na poslední zkoušku šatů. V zrcadle jsem si připadala úžasná. Přesně takhle jsem si to vysnila. Šaty mi sedly, ramínka nesjížděla, boky nelezly ven. Ale při svlékání mi začalo hučet v uších. Všechno se rozmazalo, zčernalo a já si pamatuji jen křik nějaké paní a pak jsem se probrala v sanitce.
V nemocnici mi řekli, že jsem zkolabovala z vyčerpání a podvýživy. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Měla jsem pocit, že přehání. Přeci jenom jsem jen trochu shodila. Ale když jsem viděla mámu, jak se na mě dívá, a cítila jsem kanylu v žíle, začala jsem mít strach.
Na ples jsem nakonec šla. Šaty jsem si oblékla. Vypadala jsem tak, jak jsem chtěla. Ale upřímně? Byla jsem unavená, motala se mi hlava a neměla jsem sílu ani pořádně tancovat. Všichni říkali, jak mi to sluší, ale mně v hlavě pořád zněla ta slova z nemocnice. Vyčerpání. Podvýživa. Kolaps. Dneska, když se na ty fotky dívám, vidím úplně jinou holku, než jsem si myslela. Hubená, ale vyděšená.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].