Facebook
Instagram
Violu trápilo, že si s ní manžel nechce povídat. Vždycky všechno shrnul do jedné věty, čímž to haslo. Začala se proto bavit se sousedem a pořád nemůže uvěřit tomu, co z toho vzniklo.
S manželem Pepou máme dva dospělé syny – Davida (34) a Tomáše (31). Dokud s námi bydleli, bylo všechno v pořádku, ale jak se odstěhoval i Tomáš, v našem domě bylo příšerné ticho. Pepovi to nevadilo, ale já jsem se z toho mohla zbláznit.
Nechtěl si povídat
Mám hodně koníčků a do některých jsem zasvětila i jeho, ale loni se nedalo pomalu nic dělat a mně to začalo lézt na mozek. Potřebovala jsem s někým mluvit, nejen po telefonu, ale osobně.
Ať už jsem se Pepy zeptala na práci, nebo plány na víkend, pokaždé odpověděl: „Nic novýho, plány nemám a nevím, co chci k jídlu.“ Odporoučel se do pokoje a domem se opět rozhostilo ticho.
Měla jsem za něj náhradu
Jednou odpoledne stál vedle před domem soused a koukal na západ slunce. „Nádhera, že?“ řekl a usmál se. Bavili jsme se jen chvilku, ale byl to osvěžující pocit. Když jsem ho viděla podruhé, stáli jsme tam déle a v sobotu jsem šla před dům rovnou se dvěma šálky kávy.
Každý jsme si vzali židličku a bavili jsme se přes branku. Začali jsme se scházet pravidelně a já jsem se na to moc těšila. Minule jsem udělala čaj a nesla jsem ho ven. Pepa najednou zpozorněl. „Kam jdeš?“ zajímalo ho. „Jako vždycky, za sousedem,“ odpověděla jsem a zabouchla jsem dveře.
O pár minut později se rozrazily dveře a v nich stál Pepa. Smáli jsme se, že může být v klidu, protože si jen povídáme, a on naštvaně odešel zpět. Večer byl celý nabručený a říkal, že se mu to nelíbí.
Začal na nás žárlit
A světe div se. Když jsem se chystala na další dýchánek, přišel do kuchyně a řekl: „Tak povídej.“ Tvářil se tak kysele, že jsem se zalkla smíchem. „Do toho se ale nemáš nutit, chápeš?“ smála jsem se, ale on na tom trval. Místo toho, abych mluvila já, jsem pobídla jeho. Pepa se ošíval, ale pomalu začal. Bylo to krkolomné, ale seděli jsme tam asi dvacet minut, což byl úspěch. Já jsem šla ale poté ještě za sousedem, který na mě čekal.
Další den byl už ale Pepa lépe naladěný. „Tak dobře. Když tě zajímá, co se mi honí hlavou, tak já ti to povím. Vždycky jsem chtěl mít doma kulečník, mohli bychom předělat jeden pokoj. A taky bych rád, abychom si koupili lepší postel. Špatně se mi spí, nemám pak náladu,“ povídal. Na souseda jsem dočista zapomněla, s Pepou jsme si povídali přes dvě hodiny a děláme to dodnes.
Nikoliv z donucení, ale protože to konečně baví i jeho. A dokonce k nám sám od sebe občas zve souseda. Takovou změnu jsem nečekala a musím říct, že jsem moc vděčná a těší mě, že vlastně žárlil. Není to vtipné? V našem věku?
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.
