Irena (66): Sousedovi vadila moje jabloň, protože vrhala stín do jeho zahrady. Udělal něco neodpustitelného

Ráno začínám čajem s citronem – louhovaným přesně tři minuty, jak to měl rád můj manžel Standa. A pak vyrazím na zahrádku, pozdravit naši jabloň. „Dobré ráno, miláčku,“ šeptám jí a pohladím její drsnou kůru. Standa ji zasadil před šestadvaceti lety, hned na hranici pozemku. „Aby lavička byla ve stínu,“ řekl tehdy. Ta jabloň je můj stín i světlo. Relikvie. Jediné, co mi po něm zůstalo živé...

Mohlo by Vás zajímat:

Kateřina (37): Soused dělá na balkoně hrozný rambajz. Chtěla jsem zavolat policii, ale jeho dcera změnila můj vztek v soucit

Mám nového souseda

Na vedlejší zahradě se sousedé střídali docela často. Jedni byli tiší, druzí pouštěli rádio nahlas. Někteří mě zvali na panáka, jiní neodpověděli ani na pozdrav. Ale nějak to fungovalo. Pak ten pozemek koupil Dušan. Je pohledný, tak o deset let mladší než já, v očích má jistý neklid. Je sice zdvořilý, ale chladný.

Mluvili jsme o plotě, o počasí, a pak jednou přišel s překvapením. „Paní Ireno, ta jabloň mi stíní záhony. Nemohla byste s tím něco udělat?“ zeptal se.

„Ale to je vzpomínka na mého muže...“

„To chápu, jenže stín mi ničí úrodu. Bylo by fajn, kdybyste ji ořezala. Jinak to udělám sám...“

Jeho hrozba mě šokovala. Do té doby jsme spolu celkem vycházeli, teď jako bychom stáli na opačných stranách barikády.

Mohlo by Vás zajímat:

Jakub (59): Netušil jsem, kolik problémů způsobí plevel na mé zahradě. Už mě nebaví poslouchat nadávky od mého souseda

Sousedovi se nelíbí moje jabloň

„Paní Ireno, takhle se nedá fungovat,“ ozvalo se jedno odpoledne přes plot. Zrovna jsem zalévala kytky. Nejdřív jsem dělala, že neslyším, ale Dušan se ozval znovu a hlasitěji: „Ta jabloň mi stíní rajčata.“

Pomalu jsem se otočila. Sbírala jsem v sobě sílu. Hádky nesnáším, ale ten den se ve mně něco zlomilo. „Věděl jste, co tu roste, když jste se stěhoval. Ta jabloň tu byla vždycky.“

„Ale nevěděl jsem, že mi tak moc zkomplikuje pěstování,“ řekl klidně, ale neústupně. „Rajčata mi nedozrávají.“

„To není jen strom. To je poslední věc, kterou můj Standa zasadil vlastníma rukama, než onemocněl. Staral se tu jabloň jako o dítě. Nemůžu ji zničit.“

„Nemluvím o celé jabloni. Jen o té jedné větvi,“ ukázal na mohutnou větev, která vrhala stín přes plot.

„Ale ta větev...“ zaváhala jsem. „Ta kvete jako první. Z ní jsou sladká červená jablka, co Standa vždycky trhal pro mě...“

„Tak si nechte vzpomínky a mě nechte sklízet,“ přerušil mě netrpělivě. „Jinak ji ořežu já. Přesahuje na můj pozemek. Mám na to právo.“

„Když to uděláte, my dva už si nemáme co říct. Bude válka,“ řekla jsem vztekle.

„Nechci válku, chci slunce,“ dodal a otočil se ke mně zády.

Zůstala jsem stát ve stínu. Nejen fyzickém, ale i v tom, který náhle padl na mou duši. Už jsem nezalévala kytky. Jen jsem hleděla na tu větev – pro něj to byla pouze překážka, pro mě něco víc než dřevo a listí. Nechápala jsem, proč nevidí, že nehájím strom. Bráním vzpomínku. Každé ráno ji zdravím, jako kdysi Standu. A on ji chtěl zmrzačit kvůli pár rajčatům.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpán (72): Přistihl jsem sousedku, jak mi krade rajčata. Pak mi prozradila pohnutou minulost mé zahrady

Bylo mi do pláče

Spatřila jsem to hned, jak jsem přišla. Ležela u jeho kůlny – rozřezaná na kusy, jako by to bylo jen palivové dřevo. Moje větev... Sevřelo se mi hrdlo. Neplakala jsem, ale oči mě pálily. Soused stál s rukama v kapsách a výrazem, jako by právě vyhrál. „Promiňte,“ řekl suše. „Musel jsem.“

„Pozdě,“ odpověděla jsem a otočila jsem se, aby neviděl můj obličej. Další dny jsem se vyhýbala práci u plotu. Strom jsem nezdravila. Nebylo co. Měla jsem pocit, že mi někdo vyrval srdce. Poprvé jsem se cítila opravdu sama. I ten strom mě opustil.

Jednoho dne jsem u brány našla sklenici marmelády. Na etiketě bylo kostrbatým písmem napsáno „Švestky 2024“. Nevzala jsem si ji. Je to provokace? Nebo omluva? A pokud omluva, tak jaká? Až k večeru jsem ji vzala do ruky. Byla teplá od slunce.

Mohlo by Vás zajímat:

Filip (41): Soused mi zničil můj dokonalý trávník a odmítá převzít zodpovědnost. Naše vztahy jsou na bodu mrazu

Uzavřeli jsme příměří

Druhý den jsem zalévala záhony. Soused taky něco dělal, ale viděla jsem, že pokukuje po mně. „Švestky jsou od mámy. Nevěděl jsem, co s nimi,“ ozval se po chvíli. A začal mluvit – nejdřív o počasí, pak o půdě, a nakonec, jakoby mimochodem, o rozvodu. O tom, že zahradě nerozumí, že dřív všechno pěstovala jeho žena. A teď se to učí.

Nepřerušovala jsem ho. Už nebyl tak sebejistý. Najednou jsem v něm viděla člověka. Poprvé po dlouhé době jsem necítila zlost. Pomyslela jsem si, že mi možná nechtěl ublížit. Možná jen nevěděl, jak se chovat jinak.

Odpoledne jsem seděla pod jabloní, na lavičce, kterou jsme se Standou kdysi postavili. V ruce jsem držela šálek čaje. Včely bzučely u květin a já sledovala, jak se větve stromu – ty, které zůstaly – pohupují ve větru.

„Paní Ireno...“ ozvalo se u branky. „Můžu jít dál?“

Přikývla jsem. Přinesl si hrnek s kávou a postavil se opodál. O větvi jsme nemluvili. Bavili jsme se o zelenině a o počasí. „Je tu krásně. A ten klid...“ řekl tiše. „Vím, že jsem to zvoral.“

„Strom přežil. A já... asi taky,“ odpověděla jsem, aniž bych se na něj podívala.

Už se neomlouval. Nic nevysvětloval. Jen tam tiše stál. A tehdy jsem pochopila, že ta jabloň už není jen památkou na Standu. Stala se i něčím novým. Mostem mezi minulostí a tím, co ještě může přijít...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (35): Díky tajemství mojí babičky mi úrodu závidí všechny sousedky. Jednu jsem dokonce v noci přistihla na zahradě

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].