Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeKdyž si Petra koupila zahradu, nepřemýšlela nad tím, kolik práce a úsilí si to bude vyžadovat. Měla ale štěstí, že její soused je fajn člověk a ochotně jí pomohl. Dnes jsou nejen sousedé, ale také kamarádi.
Dodnes nechápu, co mě přimělo koupit si zahrádku. Možná historky kamarádek o tom, jak skvělé je na víkend vypadnout z města a odpočinout si v zeleni. Nebo snad ty lesklé katalogy s usměvavou ženou ve slaměném klobouku a svazkem ředkviček v ruce? Tehdy jsem si řekla, že to chci taky, i když jsem vůbec netušila, do čeho jdu.
Pořídila jsem si zahradu
„Třeba to nebude tak hrozné,“ zamumlala jsem si pod nosem, když jsem na zahrádku poprvé dorazila jako její oficiální majitelka. Rychle se ale ukázalo, že mě čeká hromada práce, než se z tohohle kousku půdy stane klidná oáza. Všude bylo náletové křoví a tráva až po pás. Zahradní domek nebyl v nejlepším stavu, potřeboval renovaci. Bouda na nářadí byla na zbourání. Na chvíli mě přepadla myšlenka, že jsem si pěkně naběhla. Uklidňovala jsem se aspoň tím, že cena takových pozemků časem roste.
Nechtělo se mi platit někomu, kdo by zahrádku alespoň nahrubo zkultivoval. Naštěstí mi nabídl pomoc kolega, který mi dlužil laskavost a navíc měl zjevně zájem být něčím víc než jen kolegou. Neříkám, že se mi nelíbil – líbil, ale po dvou vztazích, které mě dost poznamenaly, jsem byla velmi opatrná.
I tak jsem za jeho pomoc byla vděčná. Na zahradě je silná mužská ruka k nezaplacení. Po prvním víkendu, který jsme strávili vytrháváním křoví a plevele, jsem byla tak fyzicky vyřízená, že jsem si v pondělí vzala volno. Celý den jsem ležela na gauči a skuhrala. Bolelo mě snad všechno.
V tu chvíli jsem koupi zahrady hořce litovala. Dokonce jsem začala plánovat, že se jí co nejdřív zbavím. Ale jakmile jsem se trochu vzpamatovala, rozhodla jsem se dát jí šanci. O pěstování jsem toho moc nevěděla, ale strašně jsem toužila mít vlastní květiny, zeleninu a bylinky. Sela jsem, sázela, plela záhony – a pak přišel problém, na který jsem nestačila: škůdci...
Soused mi pomohl se zahradou
„Ale, paninko, takhle se to přece nedělá,“ ozvalo se jednoho dne, když jsem bezradně zírala na záhon, kde po salátu zůstaly jen zbytky vhodné leda tak na kompost. Rozhlédla jsem se. Za plotem stál soused a sledoval moje zoufalé pokusy. Je to starší pán, tak kolem sedmdesátky, s kulatějším, opáleným obličejem a zářivým úsměvem.
„Já už vážně nevím, co dělám špatně,“ povzdechla jsem si.
„Rád vám pomůžu, když dovolíte.“
„S radostí! Pojďte klidně dál.“
Pan Milan – tak se jmenoval – si všechno důkladně prohlédl, něco si pobrukoval, upozornil mě třeba na to, že vedle rajčat je nejlepší sázet bazalku. „Nebojte, se škůdci si poradíme,“ poplácal mě přátelsky po rameni, jako bychom se znali roky, a ne jen pár minut.
„Děkuju, moc si toho vážím.“
„Ale prosím vás, to je maličkost,“ mávl rukou, ale bylo vidět, že ho to potěšilo.
„Na zahradě jsem úplně úplně marná...“
„Všechno se dá naučit. Ukážu vám, jak na to. Není to tak složité, jak to vypadá...“
Jeho slova mi dodala naději. Začala jsem věřit, že zahrádka nebyla zas tak špatný nápad.
Rady o zahradničení
Milan si se škůdci poradil raz dva. Nosil mi různé domácí postřiky – nevoněly sice nijak lákavě, ale fungovaly skvěle. Ukázal mi, jak je připravit. Vyprávěl mi spoustu věcí o jednotlivých rostlinách – jakou potřebují půdu, kolik vody snesou. Měl opravdu bohaté znalosti a rád se o ně dělil.
„Já ani nevím, jak vám poděkovat,“ řekla jsem mu jednou. Měla jsem obrovské štěstí, že mám takového souseda. Mávl rukou a dodal, že sousedé si mají pomáhat.
I když už po škůdcích nebyla ani stopa, Milan se dál chodil dívat, jestli je všechno v pořádku. Tvrdil, že prevence je základ a že člověk musí být pořád ve střehu, jinak ho může zaskočit invaze mšic nebo slimáků.
Jednou jsem byla pár dní pryč kvůli služební cestě a na zahrádku jsem se nedostala. Po návratu jsem zjistila, že jsem se obávala zbytečně. Soused měl všechno pod kontrolou. Nechal mi i vzkaz: „Milá sousedko, postaral jsem se o kytičky a dohlédl na to, aby je nic nežralo.“
Stali se z nás kamarádi
Ani jsem si nevšimla, kdy se z našeho sousedského vztahu stalo něco osobnějšího. Hodně jsme si povídali o životě. Došlo mi, že Milan je sám a zahrádka je pro něj útěkem od šedé reality. Jednou mi přiznal, že kdyby neměl tenhle kousek země, nezvládl by se vypořádat se smrtí své milované ženy. Neměli děti, takže zahrada bylo to jediné, co mu zbylo.
„Moje Jana tady trávila každou volnou chvilku,“ řekl s něžným úsměvem a v hlase mu zněl také smutek.
Bylo mi ho líto. Časem jsem ho začala mít ráda. Když jsem večer seděla doma, často jsem si říkala, jak bych si s ním zase ráda popovídala. Kdykoliv jsem musela odejít na delší dobu, vůbec jsem se o zahrádku nebála. Milan na ni dohlížel. Postaral se o plevel, všechno zalil a posekal trávník.
Kdo by to byl řekl, že se spřátelím s někým, kdo by klidně mohl být mým tátou – a že to všechno začne kvůli pár zahradním škůdcům?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
