
Ota si ve svých pětatřiceti letech maloval, jak založí se svou vyvolenou rodinu. Ale když se nastěhovali do domku se zahradou, Markéta místo toho, aby budovala hnízdečko lásky, veškerý svůj um i volný čas investovala do záchrany opuštěných zvířátek.
Tak jsem si plánoval, jak to bude krásné, až spolu s Markétou začneme opravdu vážně žít. Netušil jsem, že má v sobě touhu zachránkyně – začala domů nosit toulavé kočky a nejen je. A mně se začalo zdát, že z toho není východisko.
Na začátku byla jedna kočka
Když jsme se s Markétou nastěhovali do malého domku na kraji města, těšil jsem se na klid. Měli jsme veliké plány, které zahrnovaly společné víkendy, výlety a taky děti, možná za rok, za dva. Ale už první měsíc přitáhla domů kočku. Našla ji prý promočenou za popelnicí. Měl jsem radost, vlastně jsem si říkal, že to je známka její něhy. Jenže pak přišel další měsíc a s ním druhá kočka. A pak třetí. A vždycky měla Markéta pohotovou historku. „Oto, nemohla jsem ji tam nechat. Takhle se na mě dívala…“
Původně jsme se domluvili na společném účtu, ale mně nebylo moc po chuti, že z něho mizí peníze na – kočky. Začalo to být trochu moc. Ale říkal jsem si – přejde ji to. Je to fáze. Možná hormony. Možná potřeba někoho chránit. Možná si tím testuje, jaký budu táta. Byl jsem trpělivý. Uklízel jsem stelivo, kupoval granule, tahal těžké pytle. Jenže pak přišel ten ježek.
„Ten je s námi jen dočasně, jen do té doby, než se zotaví,“ ujišťovala mě Markéta, zatímco ten pichlák chrastil v bedýnce a vypadal, že se nikdy nezotaví.
Začalo to přehánět
Snažil jsem se být trpělivý a doufal jsem, že u tří koček a ježka to skončí. Jenže jednoho dne se na balkoně objevili ptáčci. Dva vypadlí z hnízda. Malí, chvějící se, s holými křidélky a zobáčky pořád dokořán. Markéta jim kapala vodu pipetou a vstávala k nim i v noci. Byla z toho vyčerpaná, ale šťastná. Svět pro ni získal nejspíš další význam, už nešlo jen o nás dva, ale o každého tvora, který ji může potřebovat.
Začala číst odborné články. Volala do záchranných stanic. Učila se poznávat ptačí zpěvy. A já… jsem byl tak trochu stranou. Přesouval jsem se na gauč, protože na posteli spala kočka s poraněnou tlapkou. Neděle trávila Markéta se svými zvířátky. Jednou jsem navrhl kino a odpověď mě šokovala: „Teď nemůžu, musím dojít pro jedno kotě, které nemá kde hlavu složit.“
Díval jsem se na ni a přemýšlel, jestli jsem tak sobecký já, anebo ona. A taky jsem uvažoval o tom, že jsem si tohohle rysu její povahy mohl všimnout už dřív, ale nevšiml.
A co my dva?
Jednou v noci, když jsem nemohl spát, seděl jsem v kuchyni a koukal do tmy. Markéta přišla, tiše si ke mně přisedla a položila mi ruku na záda. „Vím, že to přeháním,“ řekla. „Ale mám pocit, že když zachráním aspoň jednoho, tak to má všechno nějaký smysl.“
Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co říct. V hlavě se mi honilo: „A co my? Co smysl našeho vztahu i budoucího života?!“ Pak jsem se zhluboka nadechl. „Já tě v tom nechci brzdit, Markétko. Ale chci, abychom se zachraňovali i my dva. Abych měl někdy večer pocit, že zachraňuješ i mě.“
Ten večer jsme spolu poprvé po dlouhé době jen tak leželi a nic neřešili. Kočky lítaly po zahradě, ježek už byl někde v prachu, ptáčci přežili. A já si říkal, že tahle chvilka klidu je jen dočasná, Markéta se nezmění a já taky ne. Buď se s tou její povahou naučím žít, anebo taky ne.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].