Facebook
Instagram
Ája se seznámila se svou starší sousedkou Eliškou a staly se z nich kamarádky. Na jejich přátelství vrhá stín jen Eliščina dcera, která si myslí, že Ája má zálusk na byt staré paní.
"Líbilo se ti dneska jídlo ve školce?" zeptala jsem se dcery, když jsem si ji vyzvedla. "Ale jo..." odpověděla Bára (5) a hned jsem pochopila, že to nejspíš ani neochutnala. Jako mnoho rodičů malých dětí, i já trpěla, když jsem zjistila, že moje dítě od rána nic nejedlo. Snad kromě krajíce chleba s marmeládou ke snídani a pár sušenek odpoledne. Proč? Protože si myslí, že obědy ve školce jsou hnusné. Moje Bára na tom trvala a žádný příslib odměny za dojedený oběd nepomohl.
Dcera toužila po dobrém jídle
Když jsme se vrátily domů, musela jsem nám připravit pořádné jídlo, což nebyl snadný úkol. Obvykle jsme se dostaly domů těsně po 17. hodině a já byla úplně vyčerpaná po celém dni v práci. V takové situaci jsem měla energii jen na to, abych ohřála kus masa uvařeného den předtím, nebo hodila mražené knedlíky do vroucí vody. Ale ohřáté vepřové kotlety a kupované jídlo nebylo to, co by Bára ráda jedla.
Byly chvíle, kdy jsem se chtěla rozplakat. Obvykle k tomu docházelo, když vůně ze sousedního bytu pronikly našimi okny. Náš dům má tvar písmene L, takže kdybych se pořádně vyklonila z okna, mohla jsem potřást rukou našim sousedům. A právě z jejich kuchyňského okna k nám často dolétaly lahodné vůně, které Báře málem vyrážely kupované knedlíky z krku.
Jednou řekla: "Vůně toho dortu mi připomíná babičku..." A pak se rozplakala, protože já neumím péct tak dobře. A když jsem nějaký dort koupila, prostě voněl a chutnal blbě...
Sousedka nám dala jídlo
V jeden příjemný slunečný den, když byla okna otevřená, naše sousedka mohla slyšet jen zoufalé vzdechy mého dítěte, které toužilo po jablkovém koláči s drobenkou. Není divu, že jsem nemusela dlouho čekat na to, co bude následovat, protože téhož večera se u našich dveří objevila naše sousedka Eliška (70), kterou jsem občas viděla přes okno, jak se honí po své kuchyni.
"Dobrý den. Představte si, že nás dělí jen zeď, a přesto jsme dosud neměly šanci seznámit se!" začala rozhovor s úsměvem. "Víte, dneska jsem upekla jablečný koláč speciálně pro mou dceru a vnoučata, ale bohužel nakonec nemohli dorazit. Napadlo mě, že bych vám a vaší holčičce mohla dát kousek domácího koláče..."
Snad ještě nikdy jsem neviděla Báru tak šťastnou kvůli jídlu. Rozhodla jsem se pozvat paní Elišku na šálek čaje. Ačkoli moje kuchařské dovednosti nebyly nic moc, mohla jsem se pochlubit impozantní sbírkou lahodných čajů a porcelánovými šálky. Při popíjení čaje paní Eliška přiznala, že kromě přebytku koláče měla také přebytek vývaru a pečených kuřecích stehen. "Je škoda, že tohle jídlo nemá kdo sníst," řekla rezignovaně.
"Proč to nedáte do mrazáku?" navrhla jsem. Odpověděla, že v mrazáku už nemá vůbec místo. "Víte, moje dcera plánovala přijet se všemi čtyřmi vnoučaty. Slibuje, pak se náhle něco změní a já zůstanu sama s hromadou jídla... Už jsem toho do mrazáku nabalila tolik, že to nemám kam dát. Přesto vždycky chci vařit něco čerstvého," stěžovala si.
Stručně řečeno, po krátkém rozhovoru jsme s Bárou navštívily byt paní Elišky, odkud jsme si odnesly dvě litrové sklenice výborného domácího vývaru a pár pečených stehen s lákavě křupavou kůží. Bára se málem udusila, tak chamtivě se pustila do těchto lahůdek.
Musela jsem se jí odvděčit
Nějak se to stalo, že sousedka začala pro nás vařit pravidelně. Bylo jasné, že jí dělalo radost vidět mou dceru, jak se po školce s vervou vrhá na kulinářské výtvory "babičky Elišky". Přirozeně jsem jí chtěla zaplatit za ty domácí pochoutky, ale paní Eliška nechtěla ani slyšet o penězích.
Tak jsem vymyslela alternativní způsob, jak se jí odvděčit. Stěžovala si na zdravotní problémy a dlouhé čekací doby u odborných lékařů, tak jsem jí našla soukromý balíček za opravdu malé peníze. Dokonce jsem za něj zaplatila předem na šest měsíců. Stálo to za to, protože Eliška nejen že připravovala jídlo pro mě a Báru, ale také se dobrovolně nabídla, že malou vyzvedne ze školky o něco dříve, aby na mě nemusela čekat tak dlouho.
Naše přátelství rozkvetlo a my jsme si rády pomáhaly – pro nás byla jako babička a ona se díky mně vyhýbala frontám u doktorů. Občas zmínila svou dceru Agátu (33), bohužel jsem dlouho neměla šanci potkat ji osobně.
Potkala jsem dceru své sousedky
Agáta zřejmě jednou konečně přijela, ale já byla právě s Bárou na dovolené. Vše, co jsem viděla, byly její četné fotky rozvěšené po celém bytě paní Elišky, včetně těch s dětmi. Podle toho jsem ji hned poznala, když jednoho dne zaklepala na moje dveře. Její tvář mi připadala povědomá, ale výraz měla úplně jiný. Na fotkách zářila úsměvem, teď na mě pohlížela přísně, jako by mě chtěla pokárat. "Jmenuji se Agáta, jsem dcera Elišky. Chci s vámi mluvit," prohlásila rozhodně a hned se drala do mého bytu.
Když se objevila u mých dveří, předpokládala jsem, že chce vyjádřit vděčnost za to, že jsem její matce zajistila soukromou péči. Neočekávala jsem žádné poděkování, přesto její matka mohla kdykoli bezplatně využívat poradenství kardiologa, internisty, ortopeda a očního lékaře. Agáta však chtěla projednat jiné téma...
"Ráda bych, aby mezi námi bylo vše jasné," prohlásila a zhluboka se nadechla. "Moje matka má dceru a vnoučata, nepotřebuje další rodinu. Záležitost s bytem bude brzy vyřízena u notáře, takže pokud si myslíte, že od mé matky něco vylákáte, můžete na to zapomenout."
"O čem mluvíte?" její formální projev mě úplně vyvedl z míry. "O jakém bytě mluvíte?"
"Nedělejte, že nevíte," odsekla podrážděně. "Jde o byt mé matky, má přes sedmdesát metrů čtverečních. Dobře vím, že sama vychováváte dítě a pravděpodobně máte ten byt zatížený hypotékou..." přejela pohledem mých skromných čtyřicet metrů čtverečních. "Ale nedělejte si naděje. Byt patří mně a mým dětem. A postarám se, aby to bylo řádně vyřízeno. A ty další lékařské prohlídky si můžete nechat. Nikdo vás o to nežádal, takže nevidím důvod, proč bych vám měla vracet jakékoli peníze. Takové dary jsou nevhodné!"
Byla jsem z toho v šoku
Slyšet všechny ty nesmysly o tom, že se snažím získat byt paní Elišky, mě úplně šokovalo. Ani jsem na ta hloupá obvinění nereagovala, protože vlastně nebylo jak. Jen jsem sledovala, jak ta žena opouští můj byt, spokojená sama se sebou, jako by právě vyhrála v loterii.
Bylo mi hrozně smutno, že si někdo mohl něco takového o mně myslet. Nikdy by mě nenapadlo, že by Eliška přepsala svůj byt na mě nebo na Báru! Vše, co jsem chtěla, bylo odvděčit se jí nějak za pomoc. Nerozuměla jsem Agátě. Nehledě na obvinění vůči mně, jak mohla už teď přemýšlet o dědictví! Vždyť Eliška teprve nedávno oslavila sedmdesátiny. Moje úvahy přerušila sama Eliška, která se přišla omluvit za svou dceru.
"Nemám tušení, co ji to napadlo," řekla stydlivě. "Zmínila jsem vaši Báru a ona došla k nějakým absurdním závěrům. Opravdu je mi to líto..."
Nevinila jsem ji za to, jak se chovala její dcera. Neptala jsem se, zda ji Agáta přivezla k notáři, aby podepsala nějaký dokument o vzdání se bytu nebo jeho převodu. To není moje věc. Jsem jen kamarádka paní Elišky. Moje malá holčička jí říká babička, ale ví, že mezi námi nejsou žádné příbuzenské vazby. Stále se starám o sousedku a ona nás podporuje - prostě obyčejná přátelská pomoc.
Je mi trochu líto její dcery, že vidí realitu takovým způsobem. Pořád jen přemýšlí o skrytých motivech ostatních a zoufale se ji snaží chránit před lidmi, kteří jí vůbec nechtějí nijak ublížit ani jí nic vzít...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
