
Petra byla zamilovaná a doufala, že to tak zůstane navždy. Jenže po svatbě jim to doma začalo trochu drhnout. Manžel se věnoval práci a na Petru měl stále méně času. Pak zjistila, že práce je jenom výmluva a manžel má milenku.
Tomáše jsem poznala, když mi bylo čtyřiadvacet. Byla jsem čerstvě po vysoké škole, plná ambicí a neochvějné víry ve vlastní budoucnost. Všechno se zdálo být zalité sluncem. Bláznivě jsem se zamilovala a měla jsem pocit, jako bych vyhrála v loterii. Po dvou letech chození jsme se rozhodli, že spolu začneme bydlet. Rok nato mě požádal o ruku a já bez váhání souhlasila. Bože, jak jsem tehdy byla šťastná. Byla jsem přesvědčená, že to tak zůstane navždy.
Co na to říct dnes? Snad jen to, že jsem byla příšerně naivní. Tomášovi jsem bezmezně věřila. Ani na okamžik mě nenapadlo, že by mohl být neupřímný nebo nevěrný. Je krutou pravdou, že láska ženám nasazuje růžové brýle. A ty nám brání vidět, co máme přímo před očima...
Naše manželství prochází krizí
Nějakou dobu bylo všechno perfektní, ale pak se v našem manželství začaly objevovat první trhliny. Možná tam ty náznaky byly už od začátku, ale já je přehlížela. Tomáš vždy pracoval hodně, pak už pracoval pořád. Neustále zůstával v kanceláři dlouho do noci, domů chodil vyčerpaný, a i víkendy měl plné „pracovních povinností“.
Já zatím toužila trávit s ním čas. Chyběly mi společné večery s vínem a dobrým filmem. I v ložnici to začalo drhnout.
„Jsem jen unavený,“ opakoval, kdykoli jsem se ptala, co se děje.
Nevěřila jsem mu. Intuice mi napovídala, že je něco špatně. Jen jsem to nedokázala pojmenovat. Tomáš se uzavíral do sebe a to mě děsilo. Snažila jsem se ho přimět, aby se mi otevřel, ale marně. Nakonec jsem se rozhodla promluvit si s jeho mámou.
Tchyně mě uklidňovala
Tomáš měl ke své mámě vždycky blízko. Nedivila jsem se mu, byla zdvořilá, klidná a nijak se mi nemíchala do života. Hrůzostrašných příběhů o zlých tchyních jsem slyšela dost, ale ta moje k nim nepatřila. Doufala jsem, že když se s Tomášem něco děje, ona mi to řekne.
„Nemusíš si dělat starosti, miláčku,“ řekla, ale klid mi to nepřineslo. V jejím hlase bylo něco falešného a já to vycítila.
„Je něco, co bych měla vědět?“ zkoušela jsem to dál.
„Ale kdepak,“ mávla rukou. Věděla jsem, že lže. „Je jen přetažený, to je všechno.“
Na tchyni jsem tedy spoléhat nemohla. Situace se zhoršovala. Už jsem si byla téměř jistá, že Tomáš má milenku. Jenom mi chyběl důkaz. Jednoho večera, když mi oznámil, že se musí vrátit do kanceláře kvůli něčemu naléhavému, jsem se rozhodla ho sledovat. Cítila jsem se příšerně, ale byla to jediná možnost, jak zjistit pravdu...
Přiznal milenku
Nevzal si auto. Šel pěšky, takže jsem ho mohla v klidu sledovat. Vůbec se nerozhlížel. Za chvíli dorazil k hotelu, který byl jenom několik ulic od našeho domu. Před vchodem si zapálil cigaretu a čekal. Pak přijelo taxi a z něj vystoupila krásná mladá žena. Byla opravdu nádherná. Drželi se za ruce, políbili se a zmizeli v hotelu. Udělalo se mi špatně. Brečela jsem a ani nevím, jak jsem se dostala domů.
Když se Tomáš konečně vrátil, bylo už po půlnoci. „Kdo to je? Jak dlouho se s ní scházíš?“ vychrlila jsem na něj.
„O čem to mluvíš?“ divil se.
„Viděla jsem vás u hotelu.“
Nezapíral, přiznal nevěru. Slíbil, že s tím skončí, pokud mu dám druhou šanci. Ani náhodou! Jak bych mu mohla odpustit nevěru? To je nejhorší věc, kterou mi mohl udělat.
Tchyně to celou dobu věděla
Když jsem Tomáše opustila a podala žádost o rozvod, zavolala mi tchyně. „Je mi líto, že to tak dopadlo,“ povzdechla si. „Doufala jsem, že s tím Tomáš přestane.“
„Ty jsi o tom věděla?“ zeptala jsem se nevěřícně.
Chvíli mlčela. A pak řekla: „Ano.“
„Proč jsi mi nic neřekla?“
„Protože vaše manželství není moje věc,“ odpověděla klidně.
„Nikdy ti to neodpustím,“ sykla jsem a položila telefon.
Pak mi ještě několikrát volala, ale já už to nezvedala. Věděla... a přesto mlčela. Tomáš se mě také snažil kontaktovat. Prosil mě, abych se vrátila. Abych stáhla žádost o rozvod. „Uvidíme se u soudu,“ odpověděla jsem mu bez emocí.
Útěchou pro mě byla jenom jedna věc, neměli jsme děti. Tomáš je chtěl, ale já jsem zatím necítila, že bych byla připravená na mateřství. Kdybych s ním měla dítě, byla bych uvězněná doma a zcela závislá na něm, zatímco on by si dál dělal, co chtěl. Jednou možná děti mít budu. Ale rozhodně ne s ním. Teď už jen čekám, až soud určí termín rozvodu. A nemůžu se dočkat, až konečně budu volná...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].