Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Jitku trápí, že nemůže otěhotnět. Tchyně jí to neustále vyhazuje na oči a Jitka nemá nikoho, kdo by se jí zastal. I její manžel se tváří, že o nic nejde. Nechápe, že ji takové řeči zraňují.
Nechápala jsem, jak jsem s tím mohla souhlasit. Možná proto, že se na mě Marek – jako každý rok – podíval tím svým odzbrojujícím pohledem a řekl: „Víš, máma bude zklamaná, když nepřijedeme...“
Marné čekání na děti
Možná jsem souhlasila proto, že jsem pořád doufala, že tentokrát to bude jiné. Že tchyně dá pokoj, bratranci se nebudou nervózně smát každé poznámce a nikdo se nezeptá na děti. A hlavně – že se Marek konečně postaví na mou stranu. A řekne: „Dost, to je moje žena. Nemluv s ní takhle.“ Ale věděla jsem, že to neudělá...
Od chvíle, kdy Marek zmínil grilování u svých rodičů, jsem byla ve stresu. Pro něj to byla tradice, pro mě emoční zátěž, ze které jsem se pak vzpamatovávala ještě několik dní. Plakala jsem v koupelně, usínala jsem s knedlíkem v krku. Každý rok to bylo horší. Ty stejné poznámky, Markovo mlčení... dusilo mě to.
Naše manželství zvenčí vypadalo dobře. Jsme spolu skoro deset let, máme vlastní byt, stabilitu a klid. Chybí jenom něco, o čem se nedá mluvit nahlas, aniž by to neskončilo hádkou. Děti... Ne že bychom je nechtěli. Prostě nepřicházely.
Manžel se mě nezastal
Tchyně postavila na stůl mísu salátu, jako by to byla hlavní událost odpoledne. Měla na sobě zástěru s levandulemi a ten svůj přehnaně sladký úsměv, za kterým schovávala drobné jedovaté poznámky. „Tak co, kdy už se konečně dočkám nějakých vnoučat?“ zeptala se a otočila se ke mně s jiskřičkou v oku.
Cítila jsem, jak ve mně všechno tuhne. Samozřejmě, že to musí zaznít. Zaznívá to každý rok – už šest let. „Ještě ne,“ odpověděla jsem automaticky, stejným naučeným tónem jako vždy. Takovým, co měl znít nenuceně, přestože mě to pokaždé stálo tolik sil.
Tchyně se ještě víc usmála a její hlas, i když zněl žertovně, měl přesně tu dávku jedu, která mě dokázala srazit na kolena. „Čas letí! Nečekejte moc dlouho, Jitko. Pak už to budou jen doktoři a ty... procedury.“
Bratranci se uchechtli. Teta Marie sklopila oči do talíře. Strýc vypil pivo na ex a šel si pro další. Všichni cítili, jak je to trapné, ale nikdo nic neřekl. Ani Marek ne. Seděl vedle mě. Soustředil se na klobásu na svém talíři, jako by v ní luštil nějaké tajemství. Nepodíval se na mě. Neřekl ani slovo...
Musela jsem odejít
Cítila jsem, jak mi ve spáncích tepe krev. Dívala jsem se na tváře kolem sebe, samé vynucené úsměvy a pohledy, které se mi vyhýbaly. Všichni předstírali, že se nic nestalo. Že to jsou jen „rodinné vtípky“.
A já tam seděla jako hlupačka s úsměvem nalepeným na obličeji. Hrála jsem svou roli, jako vždycky. Chtěla jsem vstát, odstrčit židli a zakřičet: „Už toho mám dost!“ Jenže jsem to neudělala. Místo toho jsem si dolila džus a podívala se na sestřenici, která se marně snažila změnit téma. Předstírala jsem, že mě to zajímá. Že jsem v pohodě.
Jenže pak jsem to už nevydržela. Prostě jsem vstala od stolu a zamumlala něco o telefonu, naléhavém e-mailu – cokoliv, jen abych mohla zmizet. Prošla jsem zahradou s tou stejnou falešnou zdvořilostí, kterou jsem si roky nacvičovala. Jakmile jsem zmizela z dohledu, zrychlila jsem krok. Ruce se mi třásly.
Naše auto stálo u brány. Vklouzla jsem dovnitř a zabouchla za sebou dveře. Chvíli jsem jen tiše seděla, vnímala jsem svůj zrychlený dech a bušení srdce. A pak přišly slzy. Nezakrývala jsem si obličej dlaněmi, protože tady mě nikdo neviděl. Nikdo mě neposlouchal. Nikdo mě nesoudil...
Chtěla jsem být sama
V hlavě mi znovu a znovu zněla slova mé tchyně: „Nečekejte moc dlouho... Pak už jen doktoři...“ Měla vůbec ponětí, čím jsme si prošli? Kolikrát jsem se od gynekologa vracela se sevřeným hrdlem? Kolikrát jsem zírala na jednu jedinou čárku na testu a pak předstírala, že se nic neděje? Zeptala se mě někdy něco jiného, místo aby mě jen soudila?
Ale co bolelo ještě víc, bylo Markovo mlčení, jeho lhostejnost, jeho oči upřené do talíře, jeho klidná ruka sahající po pečivu. Jako by se ho to vůbec netýkalo. Jako by byl jen další host, ne můj manžel. Jako by bylo snazší nechat matku mluvit, než se jí postavit.
„On to dělá vždycky,“ pomyslela jsem si hořce. „Dělá, že o nic nejde. Že to jsou jen slova.“
Ale nikdy to nebyla jen slova. Opřela jsem se o volant a zavřela oči. Toužila jsem odjet. Kamkoli, prostě jet pryč. Nevracet se mezi ty lidi, kteří o mně mluvili, jako bych tam vůbec nebyla.
Manžel v tom neviděl problém
Věděla jsem, že se musím vrátit, aspoň abych „nezkazila atmosféru“. Najednou se otevřely dveře na straně řidiče. „Ty jsi tady?“ zeptal se Marek. „Už jsme dogrilovali.“
Neodpověděla jsem. Dívala jsem se z okna. Na keře, kousek plotu. Nic důležitého.
„Ale no tak... Víš, jaká je máma. Řekne, co ji zrovna napadne. Nevšímej si toho,“ dodal s povzdechem.
Nevšímej si toho... Zase to samé. Jako by to bolelo jen proto, že jsem si to připouštěla. Jako by to byla moje chyba, že mě to zraňuje. Mlčela jsem. Co jsem měla říct? Že pořád čekám, až se mě někdo konečně zastane?
Cestou domů nepadlo ani jedno slovo. Marek se soustředil na řízení a já zírala do tmy. Cítila jsem, že něco končí, možná ne manželství, ale něco určitě. Rozhodla jsem se, že tam už nikdy nepojedu. Ať se děje, co chce.
Druhý den ráno jsem vstala dřív než Marek. V kuchyni voněla káva, slunce se prodíralo skrz záclony. Všechno vypadalo tak klidně. Sedla jsem si ke stolu s notebookem. Chvíli jsem jen zírala na prázdnou obrazovku. A pak jsem napsala jednu jedinou větu: „Příští rok tam nejedu.“
Zaklapla jsem počítač. Markovi jsem nic neřekla, ale mně to stačilo. Pocítila jsem neuvěřitelnou úlevu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
