Renata (37): Děti našly peněženku plnou peněz. Chtěla jsem ji vrátit, ale tchyně si myslí, že jsem se zbláznila

Občas se turisté, co bydlí v nedalekém penzionu, zastaví u mého plotu. „Žít tady musí být úžasné. Klid, příroda... jako v ráji!“ nadhodí. Jen přikývnu a usměju se, ale neřeknu jim, co se mi honí hlavou. Možná je to ráj, jenže s účty za elektřinu, které pořád odkládám, a dluhem, který mám v sámošce...

Kdysi jsem učila v místní škole, té, co ji zavřeli, protože se „nevyplatila“. Dneska beru, co se dá: doučuju, pomáhám sousedům, někdy vařím v penzionu, když jim onemocní kuchařka. Můj manžel Luděk už druhý měsíc pracuje ve Švédsku, ne dobrovolně, ale z nutnosti. Když chcete dětem něco koupit, musíte na to mít. Zůstala jsem tu jen s dětmi a tchyní.

Mohlo by Vás zajímat:

Adam (35): Našel jsem plnou peněženku a vrátil ji nedotčenou. Osud se mi za to hezky odměnil

Děti našly peněženku

„Mami! Mami! Koukej, co máme!“ křičel můj desetiletý syn Kryštof, když se vřítil do kuchyně jako velká voda. Za ním se došourala malá Janička, celá udýchaná a zablácená. „Našel jsem ji! Ležela pod keřem, u cesty ke staré lesní školce!“ dodal a ukazoval mi černou, pořádně naditou peněženku.

Srdce mi na okamžik přestalo bít. „Nesahali jste tam na nic jiného?“ zeptala jsem se, protože to může být nález, ale klidně taky návnada od někoho, kdo čeká na důvěřivé duše.

„Jen jsem ji otevřel!“ usmál se Kryštof. „Je tam spousta peněz! Karty a občanka! Mami, můžeme si koupit novou konvici!“

S povzdechem jsem se posadila ke stolu. V krku jsem měla knedlík. Podívala jsem se na děti. Kryštof měl děravé tenisky, které si sám zalepil páskou. Janička má bundu po sousedčině dceři, je ale o číslo menší. Ty peníze... by byly jako dar z nebe. Ale nebyly naše. „Zlatíčko... musíme ji vrátit,“ řekla jsem tiše, skoro jako bych přesvědčovala hlavně sama sebe. „Je to správné.“

Kryštof zbledl. Janička pokrčila rameny, ale viděla jsem, jak z ní vyprchalo nadšení.

Mohlo by Vás zajímat:

Kamil (34): Deset let jsem trpěl, že mě tchán ponižuje, protože mi dával peníze. Musel jsem mu je vrátit, jinak bych se z toho zbláznil

Chtěla jsem tu peněženku vrátit

Otevřela jsem peněženku, abych zjistila, jestli se dá dohledat majitel. Byli v ní doklady, několik platebních karet, řidičák a bankovky – stovky, pětistovky a pár tisícovek. Děti na ně zíraly, Janička si tiše žužlala rukáv mikiny. „A co když se nikdo neozve?“ zeptala se po chvíli. „Možná ani neví, kde to ztratil.“

„To není naše věc,“ odpověděla jsem a snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas. „My uděláme, co je správné. Vrátíme ji. A možná dostaneme nálezné.“

Všechno ve mně křičelo, abych si ty peníze vzala. Děti potřebují pořádné boty a vyplatila bych i dluh v obchodě. Ale musela jsem jim ukázat, že poctivost je správná věc. Zavřela jsem peněženku a schovala ji do kabelky. Děti mě sledovaly, jako by čekaly, že si to ještě rozmyslím.

„Mami... a to nálezné, to je jako fakt?“ zeptal se Kryštof.

„Jo. Majitel by nám měl něco dát. Ale neděláme to kvůli tomu,“ usmála jsem se, i když možná trochu křečovitě. Pro ně to byla lekce. Pro mě... zkouška.

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (46): Tchyně ignoruje moje pravidla. Učím dceru šetřit, ale ona jí dává peníze a plní každé její přání

Tchyně si myslela, že jsem padlá na hlavu

Večer, když děti spaly, jsem o všem řekla tchyni. „Reni, ty jsi snad padlá na hlavu,“ uchechtla se, jako bych jí právě vyprávěla vtip. „Peněženka plná peněz a ty ji hned utíkáš vracet? Ta tvoje poctivost už ti fakt leze na mozek.“

„Jak bych dětem vysvětlila, že si necháme něco, co nám nepatří?“

„A co když je to nějakej boháč z Prahy, kterej si ani nevšiml, že něco ztratil? Já bych si ty peníze nechala. A dětem bych koupila něco pěknýho.“

Věděla jsem, že na mě bude tlačit. Možná i zavolá Luďkovi, ať si „promluví se svou ženou“. Proto jsem hned ráno šla do penzionu. Na recepci seděla moje kamarádka Anička. Když jsem jí přečetla jméno z občanky, hned ožila. „Renato, ty jsi snad anděl! Ten pán tu dělal scény, že ho někdo okradl. Vedení už chtělo volat policii!“

Zvedla telefon a za chvilku dorazil vážný chlap v zelené bundě. „To vy jste ji našla?“ zeptal se chladně. Přikývla jsem a podala mu peněženku. Okamžitě ji otevřel a začal přepočítávat bankovky. Ani se mi nepodíval do očí. „Všechno sedí,“ zamumlal. „I účtenka z trafiky je tam.“

Chtěla jsem říct, že jsem si nepřišla pro pochvalu, přišla jsem proto, aby moje děti věřily, že dobro má smysl.

„Děkuju,“ dodal stroze a začal stoupat po schodech.

Mohlo by Vás zajímat:

Eva (29): Moje sestra si pořád půjčuje peníze. Vím, že rodina by si měla pomáhat, ale já pak nemám na zubaře

Vyplatí se dnes poctivost?

„Pane,“ ozvala se Anička, „nemá nárok na nálezné?“

Chlap se zastavil a povzdechl si. Sáhl do peněženky a podal mi bankovku, byla to stovka. „Tady,“ utrousil a zmizel na schodech.

Zůstala jsem stát s tím kouskem papíru v ruce, oči mě pálily. Ne ze smutku. Z ponížení. Udělala jsem dobrou věc... a odměnou mi bylo jen pohrdavé „tady“ jako almužna.

Cestou domů jsem přemýšlela nad různými věcmi. Nebyla jsem hloupá, když jsem tu peněženku vrátila? Vyplatí se dneska vůbec poctivost? Když jsem se blížila k našemu domu a uviděla dychtivé tváře dětí čekajících u branky, věděla jsem, co udělám. V peněžence jsem měla poslední stovku. Přidala jsem ji k té, co jsem dostala jako nálezné, a podala obě bankovky Kryštofovi. „To máte za vaši poctivost,“ řekla jsem.

Večer jsme seděli u čaje a jablečného koláče, co jsem upekla z posledních jablek ze zahrady. Děti se smály něčemu v knížce, dívala jsem se na ně a cítila jsem klid. Ne hrdost, ne vítězství. Prostě klid. Možná jsem blázen – aspoň podle tchyně. Možná jsem mohla mít víc. Ale nevyměnila bych za nic ten pohled, kterým se na mě Kryštof podíval, když jsem mu podala ty dvě stovky. Ve světě, kde se dá všechno koupit, je poctivost luxus, který si dovolí málokdo. A já chci, aby moje děti věřily, že to za to stojí. I když to někdy bolí...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jarmila (46): Vánoce mi přidělávají vrásky už teď. Jsme tak na štíru s penězi, že nevím, jak pořídíme dětem dárky

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].