Kamil (34): Deset let jsem trpěl, že mě tchán ponižuje, protože mi dával peníze. Musel jsem mu je vrátit, jinak bych se z toho zbláznil

Mám dvě děti, manželku a život, který je na první pohled v pořádku. Pracuju ve skladu, večer si přivydělávám, abychom nějak vyšli. Jenže pořád něco chybí – na dovolenou, na nový kotel, na zimní bundy pro děti. A tehdy nastupuje on... můj tchán. S penězi, které mají pomoct, ale místo toho mě dusí. Za každou korunu mi věnuje také pohled plný povýšenosti a poznámky, které bodají víc, než bych si chtěl přiznat...

Mohlo by Vás zajímat:

Matěj (32): Můj tchán vždy tvrdil, že pro jeho dceru nejsem dost dobrý. Trvalo mu dlouho pochopit, že se plete

Tchán mě ponižoval

Rodinné obědy u tchyně a tchána vždycky vypadaly stejně – vůně pečeně, diskuse, pobíhající děti. Hráli jsme si na ideální rodinu. Jednou jsem seděl vedle své manželky Anny a snažil jsem se uklidnit syna, který kňoural, že nechce brambory. Tchán si nalil víno a postavil se. „Chtěl bych si připít,“ začal a zvedl skleničku. „Na mě, protože beze mě byste neměli co jíst.“

Ztuhl jsem. Příbory se zastavily ve vzduchu. Jen děti se dál vrtaly v jídle. Cítil jsem, jak mi rudne obličej.

„Tati, nech toho,“ řekla Anna tiše, ale důrazně.

„Co? Pravda bolí?“ usmál se. „Říkám jen, jak to je.“

Podíval jsem se na Annu, pak na něj. Pomalu jsem vstal. „Jo, bolí,“ řekl jsem. „Protože tohle není pomoc. To je ponížení.“

V místnosti zavládlo ticho. Tchyně sklopila oči. Tchán se na mě díval, jako bych byl cizí. „Co to plácáš, Kamile?“

„Neplácám. Jen říkám, co si myslím.“

Znovu jsem si sedl. Třásly se mi ruce. Chvíli jsem toho litoval. Možná to byla hloupost. Ale vzápětí jsem cítil něco jiného – úlevu. Někdo to prostě říct musel. Podíval jsem se na Annu. Dívala se na mě vytřeštěně, jako by mě nepoznávala. Ale v jejích očích bylo ještě něco. Strach... a možná i úleva?

Mohlo by Vás zajímat:

Miroslav (34): Tchán po mně chce divné věci. Nejdřív jsem se smál, ale teď mi to vadí

Byl jsem zoufalý

Domů jsme jeli mlčky. Děti zmizely ve svém pokoji, a my jsme stáli v kuchyni jako dva cizí lidé. Anna si kabát sundávala opravdu pomalu, jako by oddalovala moment, kdy promluví. „Proč jsi to udělal?“ zeptala se po chvíli.

„Protože už nemůžu... Chová se ke mně jak k psovi. Jako bych nebyl člověk, jen nějaký parazit.“

„Ale víš, že to bez těch peněz nezvládneme. Ne teď, Kamile. Teď je to nejhorší.“

„Radši to nebudu zvládat, než bych měl každý den trpět.“

Pokrčila rameny, jako by to už nechtěla poslouchat. Ale já to musel dostat ze sebe ven. „Dusím se. Každý den. Když slyším, že zas musíme prosit. Že máme nějaký dluh, že mu máme být vděční... To není život. To je divadlo, kde hraju roli zoufalce.“

Pohlédla na mě ostře. „Možná jen neumíš vydělat tolik, abychom ho prosit nemuseli...“

Ta slova mě bodla jako nůž. Chtěl jsem zakřičet, ale jen jsem přikývl a sedl si. Civěl jsem do stolu a cítil jsem, jak se ve mně něco láme. Možná měla pravdu. Možná jsem nebyl úspěšný. Znamenalo to, že si musím nechat všechno líbit? V tu chvíli jsem si nebyl jistý ničím. Ani tím, jestli mi Anna ještě věří. Jestli věří v nás...

Mohlo by Vás zajímat:

Sabina (33): Tchán deptá mou skvělou tchyni. Bojím se o její zdraví a chtěla bych jí pomoct

Vrátil jsem tchánovi dluh

Šel jsem za ním sám. Anna nic neřekla. V kapse jsem měl obálku s penězi, které jsem mu dlužil. Bylo jich hodně a sehnal jsem je všelijak. Půjčil jsem si v bance a od kolegů z práce. Bolelo to, ale méně než jeho pohled.

Bez slova mě pustil dál. Sedli jsme si naproti sobě. Obálku jsem položil na stůl. „Tady. Všechno ti vracím.“

„Co to má znamenat?“

„Že s tím končím. Už od tebe nic nechci. Ani korunu.“

Odfrkl si. „Kvůli jedné poznámce u oběda děláš takové scény?“

„To nebyla jedna poznámka. To bylo dlouhých deset let. Deset let, kdy každá pomoc od tebe končila ponížením.“

Podíval se na obálku, pak na mě. Najednou mu došlo, že jsem se nepřišel hádat. „A co teď? Myslíš, že jsi hrdina?“

„Ne. Ale aspoň se odteď na sebe můžu dívat do zrcadla.“

Mlčel. Poprvé po letech neměl co říct. Když jsem vstal a odešel, zůstal tiše sedět. Netušil jsem, co bude dál. Ale něco skončilo. Něco, co si dlouho hrálo na pomoc, a přitom to bylo jenom závaží, které mě stahovalo ke dnu.

Mohlo by Vás zajímat:

Dana (43): Tchán se neustále navážel do mých kil navíc. Uštědřila jsem mu lekci

Nevím, jestli to zvládneme

Týdny plynuly. Život nebyl jednodušší. Spíš naopak, museli jsme si utahovat opasky. Vzal jsem si víc směn, Anna se přihlásila do online kurzu účetnictví. Večer co večer seděla nad tabulkami, zatímco já uspával děti. Občas nám chybělo na složenky, občas jsme museli dětem říct ne. Ale něco se změnilo.

V bytě bylo tišeji. Ne doslova, to s dětmi ani nejde, ale bylo to jiné ticho. Bez strachu. Bez ponižování. Nikdo nám už nepřipomínal, že „bez něj bychom žili o suchém chlebu“. Nikdo nás už nepočítal na koruny.

Jednoho večera zazvonil telefon. Díval jsem se na vibrující mobil, svítilo na něm tchánovo jméno. Přemýšlel jsem, co řekne. Pozve nás na oběd? Bude dělat, že se nic nestalo? Nebo rovnou poví: „Udělali jste chybu...“

Vzdychl jsem si a típl hovor. „Možná příště,“ řekl jsem klidně.

Anna to nekomentovala. Jen se vrátila k práci, jako by to rozhodnutí bylo i její.

Nevím, jestli to byla správná volba. Nevím, jestli to zvládneme, nevím, co bude za měsíc, za půl roku. Ale byla to moje volba. Ne natažená ruka nebo kapitulace. Jen krok k něčemu, co jednou možná nazveme svobodou...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ella (28): Tchán má problém s původem mojí maminky. Na seznámení rodičů málem došlo ke rvačce

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].