Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Klára byla ráda, že její manžel je klidný chlap. Časem ale zjistila, že za jeho klidem se ukrývá podřízenost. Kvůli tátovi je totiž zvyknutý poslouchat na slovo. Klára se rozhodla, že moc, kterou má tchán nad jejím manželem, zlomí.
Když jsem poznala Dominika, okouzlil mě tím, jak klidně působil. Jenže časem jsem si uvědomila, že to byl jen klam. Ne že by se z něj vyklubal výbušný nebo agresivní chlap – to vůbec ne. Ten jeho klid byl ve skutečnosti podřízenost a snaha vyhovět všem okolo. A to není zdravé... pro nikoho.
Dominik je skvělý člověk. Zamilovala jsem se do něj z dobrého důvodu. Má laskavé srdce, je citlivý a miluju jeho smysl pro humor. Je pracovitý a chápe, co znamená partnerský vztah. Není to typ chlapa, co leží celý den na gauči, pije pivo a čeká, že mu žena všechno podstrčí pod nos.
Má ale problém říct svůj názor. Ve spoustě situací se rozhodoval podle mě. I když jsem třeba chtěla, aby vybral restauraci. Dlouho jsem nechápala, proč je tak nerozhodný. A pak jsem poznala jeho rodiče. S maminkou jsme si sedly hned. Ale jeho táta? To je pan „všechno podle mě“. Nesnese jiný názor než ten svůj. Tehdy mi to všechno došlo...
Tchán vládne rodině železnou rukou
V Dominikově rodině platí přísná pravidla. Třeba se jí v přesně stanovenou hodinu. Pamatuju si, jak jsme se jednou opozdili na rodinný oběd a byla z toho scéna. Přitom jsem tam ten den ani nechtěla jet, měla jsem jiné plány. Jenže Dominik se děsil toho, že by odmítl. „Táta vybuchne,“ řekl bledý jako stěna.
Jeho otec neuznává individualitu, tím myslím ostatních lidí, o právu na vlastní názor nemluvě. Dokonce mu vybral i obor na vysoké škole. Bylo mu úplně jedno, že Dominika ekonomie vůbec nebaví. A takových příkladů bych mohla uvést spoustu. Tchán prostě ví všechno nejlíp.
Po mně chtěl, abych mu říkala „tati“. Odmítla jsem to. „Promiňte, ale já už tátu mám,“ řekla jsem slušně, ale důrazně.
„To je tradice,“ namítl tchán.
„Já ji nevymyslela...“
Těžce to nesl a dodnes mi to občas připomene. Nikdy jsem nepochopila zvyk říkat tchánovi tati a tchyni zas mami a rozhodně s tím nehodlám začít.
Konečně začal říkat ne
Dominik se o otci bavit nechtěl, i když věděl, že k tomu stejně jednou dojde. A pak mě překvapil tím, že to téma sám otevřel. „Mám z něj strach,“ vydechl. „Měl jsem to tak odjakživa.“
„Nedivím se ti,“ odpověděla jsem. „Je náročný...“
Zrovna jsme řešili nadcházející sobotu, jeho táta totiž svolal rodinné grilování. Ani jeden z nás tam nechtěl. „Musíš se mu konečně postavit. Už nejsi malý kluk...“ pobídla jsem ho.
„Naštve se,“ řekl bezmocně.
„Možná jo, ale to je jeho problém. Nemusíš tančit, jak píská.“
„Je to těžké...“ pronesl tiše.
„Vím. Ale věř mi, svět se kvůli tomu nezboří.“
Nevěřila jsem, že se opravdu odhodlá zavolat tátovi a říct mu, že nepřijedeme, ale udělal to. „V sobotu nedorazíme, máme jiné plány,“ vysypal ze sebe na jeden nádech.
Táta se ho samozřejmě pokoušel zviklat a tlačil na něj. Dominik to vydržel, přestože to pro něj nebylo lehké. Byla jsem na něj hrdá. A to nejlepší? Podpořila ho i maminka. Poslala mu zprávu: „Udělals dobře. Jsem na tebe pyšná.“
Tehdy Dominik pochopil, že jeho táta není žádný všemocný bůh. Získal odvahu a začal víc říkat ne. „Respektuju tvůj názor, ale já to vidím jinak,“ řekl mu jednou klidně. Otec to samozřejmě nesl těžce, trucoval, mlčel, občas se urazil, ale Dominik věděl, že už nemusí couvnout.
Tchán z toho viní mě
„Změnil se,“ řekl mi tchán na jedné rodinné oslavě.
„To bezesporu,“ přikývla jsem.
„Najednou mu nic nevyhovuje a je drzý.“
„To, že má svůj názor, neznamená, že je drzý...“ bránila jsem Dominika.
„Nechce poslouchat, místo toho mi odporuje.“
„Není mu pět, ale dvaatřicet,“ připomněla jsem mu něco, co evidentně nechtěl slyšet.
„To je tvoje vina,“ dodal. To se dalo čekat. Přeci to musí být něčí vina. „Od chvíle, co tě poznal, už to není ten samý člověk.“
„A díkybohu za to...“ podívala jsem se mu do očí. „Dominik není žádná loutka.“
„Jsi neskutečně paličatá. Jak tě někdo může mít rád?“
„Co se dá dělat?“ usmála jsem se. „To máme společné.“
Neunesl to. Zvedl se od stolu a odešel.
Vztahy v rodině nejsou vždy jednoduché
„O čem jste tak horlivě diskutovali?“ zeptal se mě Dominik večer.
„Hádej...“
„O mně?“
„Přesně. Těžce nese, že už si s tebou nemůže dělat, co chce.“
„Díky tobě...“ usmál se.
„Podle něj jsem snad čarodějnice, ale s tím se klidně smířím...“
Když začneme lidem nastavovat hranice, většinou se jim to nelíbí. Zvlášť těm, kteří těžili z toho, že žádné nebyly. Můj tchán miluje kontrolu a pocit nadřazenosti. Podle mě je to jen důkaz hluboké nejistoty. Nejvíc mě ale zaráží, jak s ním mohla jeho žena vydržet celý život. Je tichá, podřízená, nikdy mu neodporuje. Takový vztah bych nikdy mít nemohla.
Rodinné vztahy nejsou vždy jednoduché, vím to moc dobře. S vlastní mámou jsem si začala opravdu rozumět až před pár lety. Není tak autoritářská jako tchán, ale i ona si musela některé věci uvědomit a strávit je. Vím, že mě miluje, ale to neznamená, že jí dovolím, aby mi diktovala, co mám dělat. Doufám, že i Dominikův táta jednou pochopí, že už nemůže rozhodovat za druhé. A že se jejich vztah aspoň trochu zlepší. Ale na to si asi ještě počkáme...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Šárka Vaňková a Petr Vondráček si k sobě našli cestu po 20 letech: Toužím po svatbě, říká zpěvačka
Šárka Vaňková a Petr Vondráček si k sobě našli cestu po 20 letech: Toužím po svatbě, říká zpěvačka
Související články
