Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Alena si pamatovala svého muže jako aktivního sportovce plného života a energie. Od jeho zranění je ale všechno jinak. Z muže, který kdysi sršel optimismem, se stal mrzutý morous, který kritizuje nejen svět kolem sebe, ale i ji. Alena se ho snaží všemožně podpořit, ale jeho apatie ji ničí.
Můj muž Petr byl kdysi úplně jiný. Ještě před několika lety jsme společně vyráželi na túry, jezdili na kole a lyžovali. Prostě jsme si užívali každý den. Jenže pak si nešťastně zlomil nohu a od té doby se to s ním táhne. Místo toho, aby se věnoval rehabilitaci a snažil se vrátit do kondice, jak mu lékaři doporučovali, na všechno se vykašlal.
Nejhorší jsou jeho nálady
Přestal se hýbat, začal se přejídat a přibral tolik kilogramů, že sotva vyjde pár schodů. Musela jsem mu pořídit kompletně nové oblečení, protože se do ničeho nevešel. To ale není to hlavní. Nejhorší je jeho neustálá negativní nálada. Na všechno si jen stěžuje, na všechno nadává a mám dojem, že mě chce stáhnout s sebou do své bubliny plné beznaděje.
„Kam zase letíš?“ vyčítal mi nedávno, když jsem se chystala za kamarádkami. „Spořádaná žena by seděla doma a starala se o svého muže!“ Potřebovala jsem si ale provětrat hlavu a na chvíli uniknout z té ponuré atmosféry, abych se z toho doma nezbláznila. A samozřejmě si taky postěžovat.
Už mě nebaví ho pořád zachraňovat
Přitom se ho neustále snažím nějak povzbudit a pomoci mu. Vařím zdravěji, plánuji nenáročné procházky na naše oblíbená místa, hledám aktivity, které by ho mohly bavit. Nic z toho ale nezabírá. „Dej mi pokoj, mně to takhle vyhovuje,“ odsekne mi pokaždé, když s něčím přijdu.
Jeho nespokojenost ho ale sžírá. Vidím to na něm, vidím, jak se trápí a dusí sám v sobě. Jak ho štve, že je tlustý a nemůže dělat to, co dřív. Jenže já už nemám sílu ho neustále motivovat. Mám pocit, že nemám doma partnera, ale věčně nespokojené dítě. A nejhorší na tom je, že začal kritizovat i mě. „Proč jsi tak přehnaně aktivní? Nemůžeš se jednou v klidu posadit a chovat se normálně?“ slýchám od něj téměř denně.
Já ale sedět nechci. Nehodlám rezignovat na život jen proto, že on to vzdal. A když jsem se mu to pokusila vysvětlit, jen mávl rukou: „Ty mě stejně nikdy neopustíš. Jsi na to moc velký srab.“
Vyhrožovala jsem už i rozvodem
Když jsem od něj tohle slyšela, pořádně to se mnou zacloumalo. „A co když tě opravdu opustím?“ zeptala jsem se ho jednou. „Myslíš, že chci prožít zbytek života vedle někoho, kdo si jen stěžuje a kritizuje?“
On se jen pohrdavě usmál a řekl: „To stejně neuděláš. Nemáš na to.“ Tím mě naprosto odrovnal. Nejenže si o mně myslí, že jsem slaboch, ale je mu to i úplně jedno. Ani hrozba, že by mohl zůstat sám, ho nedokázala probrat.
Nevím, jak se dál rozhodnout
Nejhorší je, že ho zřejmě pořád miluji. Prožili jsme spolu tolik hezkých let, vychovali jsme dvě děti. Nedokážu to všechno jen tak zahodit. A tak často vzpomínám na to, jaký Petr kdysi byl. Na druhou stranu si říkám, jestli by ten rozvod nebyl opravdu řešením. Dokonce i kamarádky mi to naznačují, když slyší, jak se ke mně chová. Ale co by mi pak zbylo? Samota a výčitky, že jsem to vzdala? Nebo by to byla naopak nová šance začít znovu a najít v životě radost?
Jedno vím jistě – takhle dál žít nechci. Něco se musí změnit. Už mě nebaví být jeho zachránkyní. Nemůžu být pořád ta jediná, kdo se snaží. A pokud se Petr nevzpamatuje, možná budu muset opravdu najít odvahu a udělat ten poslední krok.
Názor vztahové terapeutky
Alenin příběh není ojedinělý. Je to bolestivý, ale lidsky velmi častý obraz partnerského soužití, kdy se jeden z partnerů „ztratí sám sobě“ a s ním i vztah, který dřív fungoval.
Zlomovým bodem u Petra bylo zranění. Tělesné, ale hlavně psychické. V jednu chvíli přišel o něco, co pro něj bylo zdrojem identity - o pohyb, výkon, pocit kontroly nad vlastním tělem. Když se k tomu přidá bolest, ztráta sebedůvěry a možná i skrytá deprese, může se z aktivního člověka stát uzavřený, podrážděný muž, který místo pomoci kolem sebe „kope“.
Pro Alenu je tahle proměna těžká. Cítí, že z partnera, se kterým sdílela radost, se stal někdo, kdo ji stahuje ke dnu. A přitom v sobě vůči němu stále má loajalitu, lásku, vzpomínky. To je nesmírně náročná kombinace a mnoho žen (i mužů) v podobné situaci zůstává déle, než by mělo, protože „nechtějí vzdát to, co bývalo“.
Co je dobré si uvědomit:
• Za Petrův stav nenese Alena odpovědnost. Partnerství není záchranná mise. Pokud jeden z dvojice odmítá pomoc, změnu nebo kontakt, ten druhý se může ztrhat a stejně to nikam nepovede.
• Petr zřejmě prochází depresí, i když ji sám tak nenazývá. Agresivita, apatie, sebelítost a útoky na partnera jsou častým „mužským“ projevem deprese. V jeho světě to není „být smutný“, ale „všechno je k ničemu a všichni mě štvou“.
• Alena potřebuje myslet i na sebe. To není sobectví, ale nutná sebeobrana. Pokračovat v aktivitách, scházet se s kamarádkami, pečovat o své tělo i duši… to je způsob, jak si uchovat sílu i zdravý rozum.
Co s tím může udělat:
• Otevřeně mluvit o svých hranicích. Ne ultimáta, ale jasná sdělení typu: „Takové chování k sobě si líbit nenechám. Pokud chceš, pomohu ti hledat pomoc, ale já za tebe tvůj život žít nemůžu.“
• Navrhnout odbornou pomoc. Muži často reagují odmítavě, ale někdy pomůže zkusit jiný jazyk: „Pojď si promluvit s někým, kdo ti pomůže zase dostat věci pod kontrolu.“ Může jít o psychologa, fyzioterapeuta, nebo i skupinu pro muže po úrazech.
• Dát si čas, ale i limit. Pomáhat ano, ale ne donekonečna. Alena by si mohla sama pro sebe říct: „Ještě půl roku zkusím všechno, co jde a pak se definitivně rozhodnu.“
A pokud se Petr nezmění?
Rozvod není selhání. Je to někdy důsledek dlouhého boje o záchranu, který už nelze vést sama. A i když samota na začátku bolí, může se z ní stát prostor pro nový klid a respekt k sobě samé.
Alena má pravdu v jedné zásadní větě: „Nemůžu být pořád ta jediná, kdo se snaží.“ To je věta, kterou by si měly zapamatovat všechny čtenářky. Láska je o dvou, ne o jedné zachránkyni a jednom trosečníkovi, který se odmítá pohnout.
Mgr. Jana Řehulková, MBA, vztahová poradkyně, certifikovaná koučka a lektorka komunikačních dovedností.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
