Martina (32): Po práci jsem chtěla jen vypnout. Netušila jsem, že zaslechnu něco, co mi zamotá hlavu

Byl to jeden z těch dnů, kdy se zdá, že se všechno spiklo proti mně. Od rána mi hučelo v hlavě, do toho nekonečné porady, tři urgence od šéfa a věčně pípající e-maily. Když jsem se po obědě podívala na hodiny, bylo teprve půl druhé. Měla jsem pocit, že ten den nikdy neskončí. A když se konečně na hodinách objevila čtyřka, věděla jsem, že musím prostě vypnout. Doslova. Vypnula jsem počítač, zamkla šuplík a rozhodla se, že dnes udělám něco jen pro sebe.

Ester (38): U kadeřnice jsem zaslechla něco šokujícího, může to zničit manželství mé kamarádky

Vůně kávy je moje aromaterapie

Měla jsem plán – káva, koláč a klid. Nic víc. Moje oblíbená kavárna byla jen pár minut od kanceláře, takové malé útočiště mezi starými domy s vůní čerstvě mleté kávy a teplého jablečného koláče. Vešla jsem dovnitř, pozdravila baristu, který už mě znal, a šla na své oblíbené místo u okna, kde světlo dopadá přesně tak akorát na stránky knihy.

Objednala jsem si cappuccino a jablečný koláč s drobenkou. Vytáhla jsem knihu, kterou jsem už týden chtěla dočíst, a ponořila se do příběhu. Ten první doušek kávy, první sousto koláče – to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Cítila jsem, jak napětí pomalu mizí.

Ema (33): Zaslechla jsem peprný rozhovor dvou slečen. Šokovalo mě, co jsem se díky němu dověděla o manželovi

Vyslechla jsem si překvapivý rozhovor

Asi po deseti minutách se otevřely dveře a dovnitř vstoupily dvě mladé ženy. Jedna z nich měla výrazný smích, který se rozléhal po celé kavárně. Druhá byla tišší, ale brzy se nechala strhnout. Letmo jsem na ně pohlédla – neznala jsem je. Vrátila jsem se ke své knize, ale klid se začal pomalu rozplývat.

„Znáš tu krávu Nelu z IT oddělení?“ ozval se hlas té hlučnější. Zvedla jsem oči od knihy. To jméno mě okamžitě zaujalo. Nelu znám. Občas spolu chodíme na oběd, povídáme si o práci, o klucích, o životě. Vždycky byla taková otevřená, nadšená… a poslední týdny pořád mluvila o Mírovi – o tom sympatickém trenérovi z fitka.

„Jo, tu, co chodí s tím fešákem z fitka, jak se jmenuje… Míra?“ odpověděla druhá. Ztuhla jsem. Míra. Tak přece.

„No, ta mrcha,“ zasmála se ta první. „Tak jsem toho jejího fešáka včera na večírku trochu otestovala. A hádej co... chce se se mnou ještě sejít.“ Zasmály se obě, smíchem, který se mi zaryl pod kůži. Ten tón – samolibý, krutý, bez špetky empatie. V tu chvíli jsem ztratila chuť na koláč i kávu. Zavřela jsem knihu a jen bezmyšlenkovitě sjížděla prstem po obrazovce telefonu, abych vypadala, že nic neslyším. Ale slyšela jsem všechno.

Edita (32): Dlouholetý kamarád se stydí za to, jak vypadám. Zaslechla jsem ho, jak mě pomlouvá v baru

Co si počít s odhalenou pravdou?

Hlavou mi běžely otázky. Byla to opravdu moje kolegyně Nela? Nebo jde o shodu jmen? Ale Míra z fitka? To už nemohla být náhoda. Chtěla jsem prostě vstát a odejít, jenže jak jsem si brala kabelku, zavadila jsem o hranu stolu. Všechno se mi vysypalo – klíče, rtěnka, mobil, peněženka. Zvuk padajících věcí se rozlehl kavárnou a ony dvě se na mě otočily. Na vteřinu se naše pohledy zkřížily. Nezdálo se, že by mě poznaly. V rychlosti jsem všechno posbírala a s pocitem trapnosti i znechucení jsem vyšla ven.

Podzimní vzduch byl chladný a ulice voněla mokrým listím. Procházela jsem kolem výloh obchodů, ale nakupovat se mi najednou nechtělo. Místo toho jsem pořád přemýšlela o Nele. Co když je to pravda? Měla bych jí to říct? Nebo raději mlčet? Možná bych se do toho vůbec neměla plést. Ale představa, že se zítra bude v práci smát a mluvit o Mírovi, aniž by tušila, co se děje za jejími zády… to jsem nedokázala přejít.

Marta (46): Na oslavě dceřiných osmnáctin jsem zaslechla věc, na kterou nikdy nezapomenu

Nechci mlčet

Doma jsem si sedla na gauč a pustila tichou hudbu. V hlavě jsem měla pořád ty hlasy, ten smích. Nakonec jsem vzala do ruky telefon a napsala Nele zprávu: „Ahoj, ráda bych tě ráda pozvala na oběd. Potřebuju s tebou o něčem mluvit.“

Chvíli jsem váhala, než jsem ji odeslala. Ale pak jsem si uvědomila, že ať už to dopadne jakkoliv, nechci mlčet. Protože někdy člověk prostě musí udělat to, co považuje za správné – i když mu z toho není dvakrát dobře. Zhasla jsem lampu a v tichu pokoje si znovu vybavila tu chvíli v kavárně. Možná jsem tam měla být právě proto – abych to slyšela. Možná měl ten náročný den přece jen svůj důvod.

Gabriela (46): Zaslechla jsem přítele, jak mě pomlouvá u své maminky. Pak se stalo něco nečekaného

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].