Míša (32): Můj rituál selhal na celé čáře. Stačilo pár minut a moje dokonalé ráno nabralo nečekaný směr

Každé ráno je to stejné. Budík poprvé zazvoní v 5:10, protože přesně takhle mám pocit, že všechno stíhám. Tři odložení, žádné víc, žádné míň. Vstát na třetí zazvonění je součást rituálu, stejně jako bosé došlápnutí na studenou podlahu a rychlý pohled z okna, jestli náhodou neprší. Když prší, všechno se automaticky posouvá a já musím snídat rychleji.

Lota (33): Nová práce, nový byt i nový muž. Rok, kterého jsem se bála, dopadl nakonec skvěle

Když všechno šlape jak má

Ranní rituál má jediný cíl: stihnout tramvaj. Tu konkrétní. Tu v 6:21. Všechno ostatní je podružné. Vlasy si zvládnu dát do culíku i za chůze, rtěnku můžu nanést v odlesku výlohy u trafiky, ale tramvaj… ta nepočká. Nikdy.

Dnes je ale jeden z těch dnů, kdy všechno klape. Semafor svítí zeleně, tramvaj přijíždí přesně v momentě, kdy dobíhám na zastávku, a dveře se otevírají skoro slavnostně. Vlezu dovnitř, spokojeně se usadím na své oblíbené místo – samostatná sedačka hned za dveřmi, kde není průvan – a mám pocit malého, nenápadného vítězství. Den začal dobře.

Petra (37): Kolaps v práci byl to nejlepší, co mě mohlo potkat. Můj život se od základů změnil

Ne každý má ráno bez chybičky

Tramvaj je poloprázdná. Pár ospalých tváří, někdo s kelímkem kávy, někdo se sluchátky a s pohledem nikam. Vytahuji mobil a otevírám dokument se zprávou, kterou dnes budu prezentovat v práci. Ještě jednou si ji chci projít. Pro jistotu. První odstavec znám skoro nazpaměť, ale i tak ho čtu, pomalu, soustředěně. Některé věty mi zní příliš tvrdě, jiné naopak moc opatrně. Už v hlavě vidím, kde se u prezentace nadechnu a kde se podívám na Evu, abych se upokojila.

V tu chvíli mi pípne zpráva. Píše Eva, má kolegyně a spřízněná duše v jednom. „Ujelo mi metro, budu mít zpoždění.“ Pousměju se. Jo, někomu ten rituál dneska nevyšel. Rychle odepisuju: „Jasně, no stress, nachystám nám kafe.“ Přesně vím, jak si Eva oddychne, až si to přečte. Ještě přidávám smajlíka.

Karin (29): Měl to být fajn Silvestr s kolegy. Všechno pokazilo jedno pracovní tajemství

Všechno se změnilo

Hned jak zprávu odešlu, vracím se ke čtení. Některé věty se mi nelíbí čím dál víc, tak je začnu přepisovat. Měním slovosled, škrtám přebytečná slova, znovu čtu. Úplně mě to pohltí. Tramvaj se kolébá, město za oknem plyne jako kulisa a já mám pocit, že jsem zavřená v malé, pohyblivé kanceláři.

Pak se to stane… Nejdřív jen podprahově vnímám, že se něco změnilo. A pak mi to do uší udeří úplně jasně: „Příští zastávka Lazarská.“ Zamrznu. Cože? Zvednu oči od mobilu a s malým záchvěvem paniky se rozhlédnu. Lazarská. Vždyť… to už jsem přece dávno měla vystoupit. O dvě stanice zpátky. Prošvihla jsem to. Vlastní zastávku. Kvůli práci. Kvůli větám, které stejně ještě třikrát přepíšu.

Tereza (42): Užívala jsem si svátky, ale pak přišla krutá realita. Musela jsem se vrátit do kolotoče reklamací a inventur

Cesta k harmonii

Místo vzteku se ale začnu smát. Tiše, sama pro sebe. Tak to kafe nakonec možná nachystá Eva mně. Tramvaj zastaví, já vystoupím a přejdu na protější zastávku. Stojím tam, s mobilem v ruce, a čekám na spoj, který mě odveze zpátky.

Když konečně dorazím do práce a vcházím do budovy, slyším za sebou známý hlas. „Čau, myslela jsem, že mě budeš čekat s kafem?!“ Začnu se smát. „Jo, to já taky,“ odpovím. „Když ono se v ranní tramvaji tak dobře pracuje.“

I když jsem se předčasně těšila z dobrého startu dne, šálek teplého kafe nakonec všechno napravil a já byla připravena čelit všemu, co den přinese.

Libor (33): Moje partnerka je neskutečně nespolehlivá. Každé ráno jí volám, aby vůbec vstala do práce

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].