Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Letos se Tereze podařilo v práci vyjednat jenom tři skutečně volné dny, které si o vánočních svátcích s rodinou užila víc než kdy jindy. Hned 27. prosince se ale musela vrátit do práce, zatímco manžel s dětmi odjeli za příbuznými. A právě tohle jí připomnělo, jak křehká a vzácná byla každá ze společně strávených chvil.
Letos jsem měla po dlouhé době to štěstí, že mi vyšli v práci vstříc a dali mi volno aspoň na tři dny kolem Vánoc. Proto jsem si těch pár svátečních dní užívala od první minuty.
Vánoce plné klidu
Štědrý den jsme začali později než jindy. Nikdo nikam nespěchal, nic se neměřilo podle hodin. Děti si hrály v pyžamech, já jsem s manželem v klidu připravila salát. Bylo nám hezky obyčejně – teplo domova, pohádky v televizi a ten pocit, že nás opravdu nic netahá ven.
Další dva dny proběhly stejně. Ráno jsme si sedli ke snídani společně, což se u nás mimo svátky stává málokdy. Nehonili jsme se za zážitky, jen jsme byli spolu. Já jsem si dělala zásoby energie, protože jsem věděla, že po 27. prosinci se všechno zase rozběhne. Vrácení dárků, reklamační sezóna, doplňování zboží, inventura...
Poslední den mého volna jsem vstala dřív než ostatní. Udělala jsem dětem snídani a snažila se být veselá, ale už od večera jsem cítila, jak se mi svírá žaludek. Manžel s dětmi měli odjet na pár dní k jeho rodičům. Je to naše tradice. A k této tradici patří, že nejedu s nimi. Zůstávám doma, protože práce nepočká.
Dětem i manželovi svátky nekončí
Děti se těšily, to bylo jasné. U babičky budou mít volnost, cukroví, dvůr, kde se dá běhat, a ještě pár opožděných dárků. Já jim tu radost přála, jenže když si balily batůžky, bylo to, jako kdyby si postupně odnášely kus mě. Snažila jsem se to nedat na sobě znát, ale v hlavě mi pořád blikalo, že tu zůstanu sama. A hned vrátím se k tomu věčnému kolotoči lidí, kteří chtějí výměnu bez účtenky a nejlépe ještě s kompenzací za „ztrátu času“.
Když odcházeli, děti mě ještě pevně objaly. „Mami, večer si zavoláme!“ vykřikly. „Jasně,“ řekla jsem a usmála jsem se, aby necítily, jak mě to mrzí. Manžel se na mě podíval takovým tím krátkým, unaveným, ale chápavým pohledem. „Zvládneš to,“ řekl.
Každý rok stejná písnička
Jakmile zaklaply dveře, byl v bytě klid. A trochu nepříjemně. Sedla jsem si do kuchyně, kde ještě před chvílí seděla celá rodina, a dopila čaj, který už dávno vychladl. Pak jsem šla do ložnice a převlékla se do firemního oblečení. Přesně v ten moment se mi rozjela ta známá „pracovní“ část mozku, která přepne do režimu: držet nadhled, vydržet, fungovat.
V práci bylo už od rána rušno. Nikdo neměl chuť na velká slova. Kolegové si postěžovali, že je to brzo po svátcích, ale stejně makali, protože to tak prostě je. Zákazníci se valili jeden za druhým – jedni vraceli dárky, které neseděly, druzí chtěli vyměnit barvu, další hledali výprodejové ceny, které viděli někde na internetu.
Energie, která mě pohání
A já? Já jela na té vnitřní energii, kterou jsem si nastřádala během těch dnů s rodinou. Cítila jsem smutek, to nepopírám. Chybělo mi domácí teplo i ten hluk dětí. Ale zároveň jsem cítila, že to zvládnu.
Odpoledne jsem si na chvilku odskočila dozadu do zázemí, nadechla se, a došlo mi, že takhle to mám už roky. Balancuju mezi rodinou a prací, někdy líp, někdy hůř. Den pokračoval. Jedna směna z mnoha. Nic velkolepého, ale ani nic tragického. Jen návrat do reality po svátcích, který je pro někoho samozřejmý, ale pro nás má trochu jinou chuť.
A večer, když jsem zamykala obchod, jsem si uvědomila, že jsem vlastně v pořádku. Unavená, trochu osamělá, ale pořád naplněná tím, že jsme měli alespoň těch pár opravdových společných dnů. A že díky nim mám sílu zvládnout i ty, které už zase patří práci.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
