Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
David toužil po lásce. Cítil, že by už rád zakotvil a měl někoho, o koho se může opřít, s kým může trávit večery. Když potkal Annu, myslel si, že je to ta pravá. Jenže pak přišlo nepříjemné zjištění...
Taky jsem chtěl mít vztah a být zamilovaný jako kamarádi v mém věku. Splnilo se mi to, ale trochu jinak než jsem si přál. Nějaký čas to byla procházka růžovou zahradou – a pak přišlo kruté vystřízlivění.
Může za to déšť
Bylo to klasické seznámení – v kavárně. Chtěl jsem kafe jen tak do ruky, ale pršelo, a tak jsem se posadil na jediné místo, které bylo volné. A proti mně seděla ona — světle hnědé vlasy, brýle, pohled zabodnutý do mobilu. Když jsem si sedl, koukla na mě, usmála se a pronesla: „Taky čekáte, až to přestane?“
„Jasně. Klasika, ráno slunce, odpoledne potopa a deštník nesnáším,“ odpověděl jsem zvesela, a ona přitakala: „Já taky ne!“ A pak jsme si povídali, bylo to docela přirozené a nenucené. Dozvěděl jsem se, že se jmenuje Anna a je učitelka. To mi docela zaimponovalo, a tak jsem se odvážil navrhnout, že bychom spolu mohli něco podniknout. Přitakala a dala mi na sebe spojení.
Byla z toho láska jako trám
Nějaký čas jsem vydržel, abych ji trochu napnul, a napsal jsem jí až za pár dní. Odpověděla obratem a pak už to šlo ráz na ráz. Šli jsme na procházku, pak do kina. „Je mi s tebou hezky,“ zašeptal jsem jí, když jsem ji pak vyprovázel na tramvaj. Nedovolila, abych s ní šel domů. A to mi imponovalo.
Následovaly další schůzky, sem tam jsme si i psali. Respektoval jsem, že přes den učí, tak jsem ji neobtěžoval a ozýval se až navečer. Někdy mi neodpověděla, ale snažil jsem se to vytěsnit – vždyť, když jsme byli spolu, byla tak milá a přítulná! A tak jsem se po pár týdnech konečně zeptal: „Nechceš se podívat, jak bydlím? Dát si lahvinku a…“ Byla to normální, přirozená otázka, žádné drama. A Anna u mě zůstala.
Ráno jsme pili kafe a smáli se, že jsme vůbec nespali. Tehdy jsem měl pocit, že tohle je ono. Že jsem konečně našel někoho, koho můžu milovat.
Zarazilo mě její chování
Čím víc jsme spolu byli, tím častěji mi neodpovídala na zprávy a nebrala telefon. Když jsme se pak viděli a já se osmělil zeptat, prohlásila, že má hodně práce.
„Zase jsi zůstala déle ve škole?“ „Jo, musela jsem připravit testy a taky udělat papírování… netušíš, jak mě to zabíjí,“ odpověděla potichu, aniž by se na mě podívala.
A já jsem jí věřil. Neřešil jsem to. Když jsme spolu chodili asi tři měsíce – a já to opravdu bral jako perspektivní vztah – všiml jsem si, že má nový telefon. Drahý. „Ty sis udělala radost?“ zeptal jsem se bezelstně a odpovědí mi bylo jen přikývnutí. Příště to byla kabelka, která vypadala draze, žádná napodobenina to evidentně nebyla. Tehdy jsem raději mlčel, nic jiného mi nezbývalo.
Měla ještě někoho jiného
A pak se stalo, že zrušila naše rande. Měl jsem na ni čekat u školy, ale tvrdila, že se zdrží, že má poradu. Nedalo mi to a před školu jsem zašel. A tam jsem ji viděl — stála u černého mercedesu, vedle ní chlap kolem padesáti. Na sobě měl drahý oblek i boty a tvářil se jako polobůh. Smáli se spolu, pak položil Anně – mojí Anně! ruku na záda a začali se líbat.
Když jsme se viděli následující den, uhodil jsem na ni: „Kdo byl ten chlap?“ „Jaký chlap?“ začala to zkoušet, ale nenechal jsem ji vydechnout. „Však ty víš.“
Seděla a mlčela, já taky. A pak jsem tiše řekl: „Víš co, nebudu ti dělat scénu. Jen mi příště neříkej, že nemáš čas.“ Jenže pak mi to došlo a dodal jsem: „Žádné příště vlastně nebude. Nejlepší bude, když půjdeš pryč.“
A tím moje láska skončila.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
