Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeVeronika a Roland jsou pár již od střední školy. Společné bydlení jejich vztah ještě více stmelil. Žili jeden pro druhého a měli pocit, že jim nic nechybí. Přátelé se jim ozývali jen sporadicky. Každý věděl, že si opět vyslechne jen výmluvu, proč nemůžou jít ven...
Nikdy jsme s Rolandem nebyli pár, co by potřeboval světla reflektorů. Ne že bychom si nevyšli ven, ale většinu času jsme prostě byli doma. V pyžamu, s pizzou, dobrým filmem nebo s dlouhými rozhovory. Tenhle náš malý vesmír, kde jsme byli jen my dva, nám naprosto stačil. Byli jsme mladí, ale žili jsme jako starý manželský pár – jen bez hádek a s o něco spontánnějším sexem.
Přišel nový impulz
A pak přišla změna. Téměř současně jsme oba našli novou práci. Já v reklamce, Roland ve firmě zabývající se vývojem her. Pamatuji si ten den, kdy jsme si ráno dali pusu na rozloučenou a každý vyrazil jiným směrem. Těšila jsem se, ale zároveň mě to trochu děsilo. Jako bychom vkročili do příběhu, jehož konec byl najednou nejistý.
V práci jsem skoro okamžitě zapadla. Měla jsem štěstí – seděla jsem v kanceláři s holkami, co milovaly běh, jógu a zdravý životní styl. Ne že bych dřív byla gaučový povaleč, ale přiznejme si to – po večerech jsme s Rolandem víc zvedali skleničky než činky.
Něco se ve mně pohnulo. Začala jsem ráno běhat. Přestala jsem pít kafe s cukrem. Dokonce jsem se přistihla, jak dobrovolně jdu na pilates. Zase jsem se cítila ve svém těle dobře.
Začalo nám to vyhovovat
Roland měl svůj svět. Přes oběd pařil s kolegy střílečky a večer šli někdy na pivo nebo LAN party. Nejprve jsem si myslela, že mě to bude štvát. Ale neštvalo. Vlastně mě těšilo vidět ho takhle šťastného. Měl jiskru v očích, skoro jsem zapomněla, že ji ještě má.
Jenže čas, který jsme trávili spolu, se pomalu zkracoval. Nejdřív to byly večery, pak celé dny. Někdy jsme se opravdu jen minuli – já šla běhat, on byl na turnaji. Dřív bychom z toho byli nervózní, podezřívali se, žárlili. Ale teď? Ne. Nejspíš jsme si oba vydechli, že jeden druhému nic nevyčítáme. Že nemusíme být pořád spolu, abychom byli spolu.
Ještě pevnější vztah
Další víkend jsme vyrazili na výlet. Jen my dva, bez mobilů, bez povinností. Spali jsme pod širákem, smáli se, objímali se. A bylo to jako dřív – jen lepší. Ne že by se náš vztah vrátil do starých kolejí. Ne. On se změnil. Vyrostl. A my s ním.
Zjistili jsme, že být spolu neznamená být stále spolu. Že intenzita vztahu se neměří počtem hodin, ale tím, co v nich prožíváme. A že občas, když se každý vydáme svou cestou, vracíme se k sobě s novým pohledem. S vděčností. S chutí. S láskou, která už není závislostí, ale svobodou.
Právě tehdy, když jsem mu podala ruku na tom skalnatém vrcholku, jsem si to uvědomila – nikdy jsem ho nemilovala víc.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
