Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Jiřině je pětašedesát let, ale pořád vypadá k světu. Je upravená, usměvavá, a má pořád dobrou náladu. Její sousedce se to ale vůbec nelíbí. Je to zapšklá žena a ráda by, aby na celý svět byl naštvaný každý, nejen ona. A dává to patřičně najevo.
Ráda říkám, že je mi o deset let míň a možná, že si to baba Hrušková fakt myslí. O to se ke mně chová hůř. Bydlím tady už třicet let. Ona se nastěhovala nedávno k dceři a jedna i druhá jsou evidentně otrávené životem. Její dcera je naštěstí věčně pryč, ale Hrušková je doma a má čas otravovat své okolí.
Otravná sousedka si pořád něco vymýšlí
Vedle mě bydlí morous, sousedka Hrušková, která pořád hledá důvod, proč někomu znepříjemnit život. No a já jsem pěkně po ruce.
„Jiřino, proč máte tu popelnici pořád venku? To vypadá děsně!“ zaskřehotala, když jsem ji nechala stát u chodníku jen o pár hodin déle, než jsem měla čas ji vrátit zpátky k domu. A tak to bývá každý týden, ale kdyby jen to, její otravování se pořád zhoršuje. Každou chvíli něco – popelnice, krabice, smetí…
Jenže pak už to přehnala. Všimla jsem si, že se na mé zahradě objevují shnilá jablka. Odkud? No a pak vidím Hruškovou, jak stojí u svého plotu a nenápadně je hází na můj trávník. Ošklivá, napíchaná od vos, shnilá… „Co to děláte?“ volala jsem na ni rozzlobeně, ale dělala, že mě neslyší a zmizela u sebe v domě.
Hádky jsou na denním pořádku
Jablka jsem musela sebrat já a odnést je do popelnice. Když jsem se vracela, slyšela jsem, jak si Hrušková mumlá: „Popadaly samy, to ten vítr,“ jenže já jsem se nedala. „Vítr? Paní Hrušková, vítr, který se strefí přesně ke mně na trávník a do dvora?“ houkla jsem na ni.
Jsem veselá povaha a vždycky jsem byla tolerantní a trpělivá. Ale i moje trpělivost má své meze. Začala jsem si důkladněji všímat, co všechno se mi v poslední době přihodilo. A málo toho nebylo. Nešlo jen o jablka. Před brankou jsem nacházela psí lejna, jindy jsem měla na dvorku vylitý kýbl vody. Zřejmě se se zase sousedka musela natáhnout přes plot. A pak se tvářila, že se nic nestalo. „Paní Hrušková, myslíte, že jsem úplně blbá?“ zeptala jsem se přímo. Neodpověděla a zase zalezla do svého doupěte.
Nenechám se rozhodit
Nezbylo mi nic jiného než jít do protiútoku. Uklidila jsem svůj trávník, popelnici odtáhla na druhou stranu zahrady a rozhodla se, že jablka už nepustím přes plot. I kdybych ho měla nechat zvýšit. Když jsem pak Hruškovou zahlédla u ní před domem, jen jsem ji pozdravila. Neodpověděla a já měla pocit, že už zase přemýšlí, jak mi znepříjemnit život. Mě ale napadlo něco jiného.
„Co kdybych vám pomohla ta jablka, kterých máte fůru, očesat a pod jabloní uklidit?“ optala jsem se. Zašklebila se a prohlásila, že ode mě nic nechce. „Dcera se o to postará!“ dodala kysele. „Já jen abyste s nimi zas neměla problém,“ reagovala jsem, „ale kdykoli se na mě můžete obrátit. Doufám, že dneska žádná jablka na můj trávník nepadají.“
Kdoví, jak to bude dál. Baba Hrušková a její zlá povaha – to není nic pro mě. Nakonec ale já tu žiji léta a ona chvilku, třeba zase půjde o dům dál.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
