Klára (31): Laktační psychóza mě zaskočila, málem jsem ublížila svému miminku

Před rokem a půl jsem porodila svou první dceru. Brzy po porodu se u mě rozvinula laktační psychóza – nějakou dobu jsem netušila, co se se mnou děje. Byla jsem bez blízké rodiny, partner byl často mimo domov, byla jsem na všechno sama. Vše tehdy mohlo dopadnout naprosto katastrofálně. Myšlenky, které se mi honily hlavou, byly strašné!

Mohlo by Vás zajímat:

Mirka (33): Nesnášela jsem svoje tělo a byla na pokraji zhroucení. Narození dcery mi zachránilo život

Temnota přicházela nenápadně

O laktační psychóze jsem nevěděla absolutně nic. Znala jsem jen název. Nikdy mě nenapadlo, že by se nějak mohla týkat i mě. Po porodu jsem byla strašně vyčerpaná, ale říkala jsem si, že je to normální. Prakticky jsem nespala, malá stále plakala, pomáhalo jen nepřetržité kojení. Venku byla zima, pološero a nevlídno. A já byla na vše sama. O pomoc jsem si nebyla zvyklá říkat. A někdy v té době se do mého života vplížily stavy, které jsem neznala a neuměla je pojmenovat.

Stále častěji jsem v hlavě a možná i mimo ni slyšela hlasy, které říkaly: „Jsi strašná máma! Malá pláče kvůli tobě! Má bolesti, je vážně nemocná. Měla bys ji vysvobodit…“ Nyní mi to přijde jako děsivý sen. Jednou jsem dokonce stála nad postýlkou a v ruce svírala velký těžký polštář, který by podle mých poblázněných očí vyřešil dcerčino trápení. Byla jsem přesvědčená, že je nemocná, i když pediatr tvrdil opak. Cosi mě tehdy zadrželo, nicméně jsem pak vedle postýlky, v níž plakala, seděla zřejmě několik hodin a v panice křečovitě svírala polštář. Tak mě tehdy našel manžel. Přišel domů náhodou dřív!

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (28): Nový seriál mi v šestinedělí zamotal hlavu tak, že jsem se začala bát nereálných hrozeb

Manžel mě zachránil

Mluvil na mě, třásl se mnou a já plakala. Pak jsem mu prý řekla: „Strašně se bojím, že jí něco udělám...“ Tom byl velmi duchapřítomný, zavolal mé lékařce a ta ihned jednala. Měla jsem štěstí! Už druhý den jsem seděla u psychiatra, jejího manžela.

Dostala jsem léky a chodila na terapie. Muž ze dne na den odešel z práce a začal pracovat z domova sám na sebe, což byla pro jeho rozjetou kariéru velká rána. Nějakou dobu jsme zčásti žili i z úspor. Útěchou mu bylo to, že mi bylo lépe a lépe. Najednou jsem na všechno nebyla sama, dokonce mi začala pomáhat i má sestra, s níž jsme si byly vždy vzdálené.

Dodnes si do posledního detailu vybavím okamžik, jak Tom sedí pozdě večer v kuchyni, malá spinká a on pracuje. Přitom mě i ji chodí každou chvíli kontrolovat. „Miluji vás, tebe i malou, všechno zvládneme!“ šeptal mi tehdy něžně do ucha. Nikdy na ten okamžik nezapomenu! Je to můj anděl.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (58): Vzrušuje mě kojení. Po odmítavém postoji od manžela jsem konečně našla někoho, kdo to má stejně

Diagnóza přinesla úlevu

Také nezapomenu na to, jak mi psychiatr vysvětlil, že jsem nemocná. Rozbrečela jsem se. Byla to obrovská úleva. „Nejsem zrůda, jsem nemocná!“ pomyslela jsem si. Brala jsem léky, docházela na kontroly a hlavně jsem měla velkou podporu v Tomovi a sestře, s níž jsem se velmi sblížila.

Uzdravování je i přes všechnu podporu a odbornou péči běh na dlouhou trať. Ale zvládli jsme to! Není den, kdy bych si nepřipomněla, co jsem zažila. Milé maminky, opatrujte se!

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Kateřina (31): Tchyně ochutnala moje mateřské mléko a tvrdí je zkažené. Nutí mě přestat kojit

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].