Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Tomáš si vždy myslel, že své kolegy z práce zná docela dobře. Jedno odpoledne v tramvaji však zjistil, že se může velmi snadno splést. Když potkal svou kolegyni a začal jí vyprávět veselou historku z pracovní porady, netušil, že celou dobu mluví s někým úplně jiným. Teprve na konci rozhovoru se dozvěděl překvapivou pravdu.
Netušil jsem, že moje kolegyně má dvojče. A už vůbec by mě nenapadlo, že to zjistím tak absurdním způsobem.
Setkání cestou z práce
Bylo obyčejné pondělní odpoledne. Vracel jsem se z práce domů tramvají, trochu unavený po dlouhém dni a s hlavou plnou nedodělaných úkolů. Tramvaj byla poloprázdná, lidé seděli tiše, většina koukala do mobilů nebo z okna. Já stál u dveří a přemýšlel, jestli doma ještě otevřu notebook, nebo to nechám na ráno.
Na jedné zastávce nastoupila moje kolegyně Jana. Aspoň jsem si byl naprosto jistý, že je to ona. Stejná výška, stejné tmavé vlasy po ramena, stejné kulaté brýle. Když mě uviděla, usmála se, nebo mi to tak alespoň připadalo, a postavila se vedle mě.
„Ahoj,“ řekl jsem přirozeně.
„Ahoj,“ odpověděla tiše a se širokým úsměvem. To mě vůbec nepřekvapilo. Jana byla zrovna ten typ kolegyně, která se vždycky chová mile a přátelsky. V kanceláři jsme seděli nedaleko od sebe, takže jsme spolu docela často mluvili.
Historka ji pobavila
Hned jsem jí začal vyprávět historku z práce. „Hele, ty jsi přišla o docela zajímavou poradu minulý týden,“ řekl jsem. „To byla fakt komedie.“ Podívala se na mě trochu zvědavě, ale nic neřekla, tak jsem pokračoval.
Začal jsem líčit příběh, jak náš šéf přišel s novým plánem reorganizace, jak si spletl prezentaci a promítal úplně jiný projekt, jak se kolega Petr snažil zachránit situaci a zamotal se do vlastních poznámek. Dokonce jsem napodoboval Petrovo zoufalé listování papíry a jeho výrazy. Jak jsme se s kolegy snažili nedívat jeden na druhého, abychom se nezačali smát. A jak nakonec šéf po deseti minutách ticha řekl jen: „Tak… tohle si necháme na příště.“
Když jsem skončil, měl jsem pocit, že jsem právě podal docela dobrý výkon. Ta „Jana“ mě celou dobu poslouchala velmi pozorně.
Kolegyně má dvojče
Pak se usmála. Ale byl to trochu zvláštní úsměv. „Víte,“ řekla klidně, „nejste první, komu se to stalo.“
Zamrkal jsem. „Co myslíš?“ Chvíli mě jen pozorovala, jako by si užívala moje zmatení. „Spletl jste si mě s mou sestrou... s dvojčetem,“ dodala.
Na pár vteřin jsem úplně ztuhl. „Počkej… cože?“
„Moje sestra Jana pracuje ve vaší firmě,“ vysvětlila pobaveně. „Já jsem Klára.“
Teprve v tu chvíli jsem se na ni podíval opravdu pozorně. A přestože jsem se snažil najít nějaký rozdíl, skoro žádný jsem neviděl. Stejný účes. Stejný styl brýlí. Dokonce i způsob, jak nakláněla hlavu při úsměvu, byl úplně stejný. „To snad není možné,“ vydechl jsem.
Zasmála se. „Možné to je. Jsme jednovaječná dvojčata. Lidi si nás pletou pořád.“
Musel jsem se tomu smát
Celá situace byla najednou strašně komická. Já jsem právě deset minut nadšeně vyprávěl pracovní historku úplně cizímu člověku. „Takže vy vlastně vůbec nepracujete u nás?“ zeptal jsem se. „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Ale díky vám mám teď docela dobrou představu, jak vypadají vaše porady.“
Tramvaj zrovna zpomalovala u další zastávky. „Tady vystupuju,“ řekla. Dveře se otevřely. Ještě než vystoupila, otočila se ke mně a s úsměvem dodala: „A mimochodem – jestli zítra potkáte moji sestru, klidně jí ten příběh řekněte znovu. Ráda se zasměje.“
Pak vystoupila a zmizela v davu na chodníku. Já zůstal stát v tramvaji a pořád jsem nad tím kroutil hlavou.
Druhý den v práci jsem vešel do kanceláře a uviděl Janu sedět u stolu. Podívala se na mě a řekla: „Ahoj.“ A já se musel začít smát. Teď mám pro ni vlastně historky dvě...
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
