Ondra (36): Zažil jsem trapas před celou firmou. Celou dobu jsem kolegu oslovoval špatně a on mě nechal

Nebylo to složité jméno. Krátké, obyčejné, lehce zapamatovatelné – Marek. Oslovoval jsem ho tímto jménem v kanceláři, v kavárně, v e-mailech, když jsem o něm mluvil s kolegy. „Marek to zařídí.“ „Pošlu to Markovi.“ „Marek má dneska dovolenou.“ Nikdy se nezarazil, nikdy mě neopravoval. Usmíval se, přikyvoval, reagoval.

Radovan (37): Kolegu povýšili díky mým nápadům. Spravedlnosti jsem se ale nedočkal

Jméno ztracené v překladu

Poprvé jsme se potkali v kuchyňce. Podal mi ruku a řekl něco, co jsem přes hluk varné konvice přeslechl. Zeptal jsem se: „Marek?“ a on jen přikývl. Nebo se mi to tak zdálo. Od té chvíle byl Marek.

Sedával naproti mně. Pil kávu bez cukru, psal pomalu a pečlivě, měl zvláštní zvyk zakládat si tužky podle délky. Postupně se z něj stal někdo, koho jsem považoval za spojence. Věděl o mně věci, které jsem jiným neříkal, že nesnáším porady po čtvrté hodině, že se bojím telefonátů, že jsem kdysi chtěl psát knihy. On mi zase vyprávěl o svém bytě na okraji města, o sestře, která se neustále stěhuje, o tom, že nemá rád svoje křestní jméno.

„Zní cize,“ řekl jednou. „Jako by ke mně nepatřilo.“ Tehdy jsem se zasmál. Jméno Marek mi nikdy nepřišlo cizí.

Oskar (42): Kolega se přihlásil k mému firemnímu účtu kvůli maličkosti. Ta ale přerostla ve velký průšvih

Netušil jsem, že žiji v omylu

Ten den jsme měli představit nový projekt klientům z Prahy. Šéf mě požádal, ať tým krátce uvedu. Stáli jsme v zasedačce, skleněné stěny, studený vzduch, všichni lehce nervózní. Marek stál vedle mě, ruce v kapsách, klidný jako vždy.

Začal jsem. Jména plynula hladce, automaticky. „Tohle je Jana, stará se o analýzy. Tady Petr, náš grafik.“ A pak jsem se otočil k němu, k člověku, o kterém jsem byl přesvědčený, že ho znám. „A tohle je Marek,“ řekl jsem nahlas. „Má na starosti…“

„Já jsem Michael,“ řekl tiše. Nebyl v tom hněv. Ani ironie. Jen prosté konstatování, jako když opravujete překlep.

V místnosti se rozhostilo ticho. Všichni se na mě dívali. Cítil jsem, jak mi hoří uši, jak se mi slova lepí na patro. „Pardon,“ dostal jsem ze sebe. „Michael.“

Přikývl. Usmál se. Prezentace pokračovala, ale já už nevnímal čísla ani grafy. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem ho oslovoval špatně. Všechny ty maily. Všechny ty rozhovory. Jak dlouho mě nechával v omylu? A proč?

Max (28): Pozval jsem kolegu na rande, bohužel jsme v restauraci potkali moje rodiče

Tohle asi nikdy nepochopím

Po schůzce jsme zůstali sami. Opřel jsem se o stůl a nadechl se. „Proč jsi mě nikdy neopravil?“

Pokrčil rameny. „Zvykneš si,“ řekl. „Nejdřív tě to zarazí, pak si řekneš, že to není tak důležité. A nakonec máš pocit, že by bylo trapné to měnit.“

„Ale je to tvoje jméno,“ namítl jsem.

„Je,“ přikývl. „Ale někdy je jednodušší být tím, kým tě druzí vidí.“

Nevěděl jsem, co na to říct. Omluvil jsem se. Od té doby si dávám pozor na jména. Poslouchám pečlivěji a pokaždé se ujistím, že jsem slyšel správně.

Matěj (49): Manželka zavedla nový jídelníček plný luštěnin a já kvůli tomu trpím. Kolegové mi dávají nelichotivé přezdívky

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].