Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Když Radek po škole nastoupil do skladu, kolega Tomáš si z něj dělal legraci a považoval ho za méněcenného. Roky posměšků a přehlížení vystřídal šok. Radek totiž díky své píli, schopnostem a trpělivosti postupně povýšil. Dnes je posměváček Tomáš jeho podřízeným.
Můj otec mi vždy říkal, že žádná práce není ostuda, hlavně když ji člověk dělá poctivě. Když jsem po maturitě nastupoval do malé firmy na okraji města na pozici skladníka, byl jsem plný elánu a odhodlání.
Kolega se mi posmíval
Jenže už první den mě čekalo studené přivítání od kolegy Tomáše. „Tak co, Radku, těšíš se na to, jak budeš celý den tahat krabice? U nás velkou kariéru neuděláš,“ smál se hned ráno, když mi ukazoval, kde je šatna.
Snažil jsem se jeho poznámky ignorovat. Vždycky jsem věřil, že každá zkušenost se jednou může hodit. Práce byla těžká. Pamatuju si, že první týden mě večer tak bolely záda, že jsem sotva vylezl z postele. Ale měl jsem radost, že jsem samostatný a vydělávám si.
Tomáš mi při každé příležitosti dával najevo, že on je „něco víc“, protože občas vypomáhal v kanceláři a znal šéfa osobně. „Hele, Radku, až budeš chtít někdy vidět, jak vypadá opravdová práce, přijď se podívat do kanclu. Tam se řeší opravdu důležité věci, nepřehazují se tam bedny,“ rýpl si do mě u oběda.
Dostal jsem šanci
Všichni si zvykli, že Tomáš je vtipálek, co si rád dobírá ostatní. Jenže mě to bolelo. Nejhorší bylo, že i ostatní kolegové se občas smáli jeho hláškám. Přesto jsem se snažil dělat svou práci co nejlépe. Učil jsem se, všímal jsem si detailů, které ostatní přehlíželi, a navrhoval jsem drobná zlepšení. Šéf si toho všiml a začal mi dávat víc odpovědnosti.
Po dvou letech jsem dostal nabídku stát se vedoucím směny. Tomáš jen kroutil hlavou. „Vážně? To je dneska povyšování podle sympatií, nebo co?“ komentoval rozhodnutí vedení.
Nová pozice pro mě byla výzvou. Musel jsem se naučit komunikovat s lidmi, řešit konflikty a plánovat práci celé směny. Tomáš se mnou ale dál jednal povýšeně. Jednou, když jsme spolu zůstali sami ve skladu, řekl mi: „Víš, Radku, já bych na tvém místě nebyl tak nadšený. Stejně tě tady nikdo nebere vážně.“
Jenže já už měl jasno. Nenechám se srazit na kolena. Místo toho jsem se začal vzdělávat, chodil jsem na kurzy logistiky, učil jsem se anglicky a zajímal se o chod celé firmy.
Příležitost, která mi změnila život
Firma se rozrůstala a vedení časem hledalo někoho, kdo povede nový projekt – expanzi na zahraniční trh. Přihlásil jsem se a po několika kolech pohovorů jsem to místo dostal.
Ne všichni kolegové z toho měli radost. Někteří si mysleli, že jsem měl prostě štěstí. Tomáš byl v šoku. „Ty? To snad není možný! Vždyť jsi začínal jako skladník!“ vyhrkl, když se to dozvěděl.
Moje nová role znamenala nejen lepší plat, ale hlavně větší odpovědnost. Měl jsem na starost tým lidí. Tomáš se najednou stal mým podřízeným.
Nebral mě vážně
První týdny byly zvláštní. Tomáš se snažil dělat, že se nic nezměnilo, ale bylo vidět, že mu to není příjemné. Při poradách se vyhýbal mému pohledu, plnil úkoly na poslední chvíli a doufal, že ho nebudu kontrolovat.
Jenže tak to přece nejde. „Tomáši, potřebuju, abys mi dal podklady včas. Máme termíny, které musíme dodržet,“ řekl jsem věcně.
„Jo... jasně, šéfe,“ ušklíbl se.
Nenechal jsem se rozhodit. Věděl jsem, že musím být profesionální. Ostatní kolegové si rychle zvykli, že jsem spravedlivý a férový. Tomáš ale pořád zkoušel, kam až může zajít.
Jsem na sebe hrdý
Zlom přišel, když jsem ho přistihl, jak se snaží vlastní chybu hodit na někoho jiného. „Tomáši, tady jde o tým a výsledky. Pokud máš problém, řekni mi to na rovinu,“ řekl jsem mu. Chvíli mlčel, pak sklopil oči a omluvil se.
Od té doby se atmosféra v týmu zlepšila. Tomáš už si nedělal legraci z ostatních, naopak byl vážnější a víc pomáhal ostatním.
Jednou mi po práci řekl: „Radku, byl jsem na tebe fakt hnusnej. Nečekal jsem, že to dotáhneš tak daleko. Omlouvám se.“
Usmál jsem se. „Každý máme svou cestu, Tomáši. Důležité je, že teď táhneme za jeden provaz.“
Na svou práci jsem hrdý. Začít ve skladu není ostuda. Jsem rád, že jsem se nenechal zviklat a věřil jsem si. Když si na to dnes vzpomenu, vlastně mě to všechno naučilo jednu věc – vydržet a dělat svou práci pořádně. Nikdy nevíte, kdy se karta obrátí. Důležité je dělat věci poctivě a věřit si. Nakonec to ocení nejen ostatní, ale hlavně vy sami.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
