Tomáš (29): Mám diplom z architektury, ale místo projektování domů prodávám dveře v hobbymarketu

Mám diplom z architektury, ale místo rýsovacího prkna nosím zástěru s logem hobbymarketu a pracuji v oddělení dveří a oken. Kdysi jsem snil o kanceláři v centru Prahy s výhledem na město a o klientech v oblecích, kteří by obdivovali mé vize. Realita mě ale dohnala jako neuhrazená složenka. Bez známostí a s hypotékou na krku jsem skončil tady. Můj vedoucí Zdeněk mi s oblibou jízlivě říká „pane architekte“.

Kamil (52): Chování sousedů mě rozesmálo. V dnešní době je vysokoškolák každý druhý a není to nic výjimečného

Cítil jsem prázdnotu

Jednoho dopoledne mě oslovila žena v hezkém kabátě. V rukou držela technický výkres. Potřebovala narychlo načrtnout projekt terasy a doufala, že jí pomůžu. I když to máme v práci zakázané, sedl jsem si k pultu a na pár minut jsem úplně zapomněl, že jsem v obchodě. Pod rukama mi ožívaly dřevěné pergoly a schody do zahrady. Cítil jsem, jak se ve mně po letech probouzí něco, co jsem považoval za mrtvé.

Když jsem jí podal papír, rozzářily se jí oči. „Vy máte neuvěřitelný talent, měl byste to dělat profesionálně,“ řekla a chtěla mi za to zaplatit. Odmítl jsem.

V tu chvíli se za mnou objevil Zdeněk a rázně mi připomněl, že jsme tu od prodeje dveří, ne od projektování. Smutně jsem pokýval hlavou. Cítil jsem v sobě podivnou prázdnotu, kterou nezmírnil ani telefonát s mámou. Přemlouvala mě, ať se vrátím domů, že v místním skladu berou lidi a byl bych aspoň mezi svými starými kamarády.

Hanka (45): Dcera odmítla nastoupit na vysněnou vysokou a zůstala u podřadné brigády

Došlo mi, že má pravdu

Druhý den se ta paní opět objevila v obchodě. „Vrátila jsem se, protože jsem na to musela pořád myslet,“ řekla a poprosila mě, abych upravil jeden roh a zkusil jinou verzi schodů. Zmocnil se mě strach. Věděl jsem, že pokud řeknu ano, budu muset přiznat, že mi to strašně chybí a že jsem před tím poslední roky jen zbaběle utíkal.

„Nezlobte se, neudělám to,“ odpověděl jsem se staženým hrdlem. Složila papír a podívala se na mě tak, jako by mi chtěla pomoct, ale já ji odstrčil. Řekla mi, že to nemá mít význam pro ni, ale pro mě samotného.

Chtěl jsem jí vysvětlit, že pár čar na papíře nic nezmění na tom, že zítra budu znovu někomu vysvětlovat rozdíl mezi vrutem do dřeva a do kovu. Když odešla, došlo mi, že má pravdu.

Radana (25): Roky jsem nedokázala rodičům přiznat, že nestuduji vysokou. Když to prasklo, zničilo to náš vztah

Oba jsme rezignovali

Z práce jsem ten den odešel dřív a skončil jsem v parku na lavičce s prázdným skicákem. Chtěl jsem něco nakreslit, ale ruka mě neposlouchala a linky byly křečovité.

Za chvíli se objevil Lukáš, můj spolužák z fakulty. Měl na sobě zástěru z blízké kavárny a vypadal unaveně. Prozradil mi, že polovina našeho ročníku buď roznáší kávu, nebo pracuje v barech. „Architektura je pro vyvolené, my ostatní musíme platit nájem,“ prohodil trpce.

Seděli jsme tiše a dívali se do dálky na rozestavěné domy. Lukášova rezignace byla stejná jako ta moje. V hlavě mi zněla mámina slova o tom, že život nejsou jen sny. Došlo mi, že největší porážkou není práce v hobbymarketu, ale moment, kdy člověk uvěří, že už nic jiného nedokáže.

Tomáš (38): Vybojoval jsem doktorát z archeologie, ale musím se živit jinak. Hrdý na sebe rozhodně nejsem

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].