Facebook
Instagram
Tomáš snil o tom, že se jednou stane archeologem. Prosadil si školu i proti vůli rodičů a nakonec vystudoval. Jenže zářná budoucnost se nekoná.
Pocházím z poměrů, kde léta panují řemeslnické a všelijaké rukodělné obory. Maminka se živila jako uklízečka, tatínek byl vyučený kameník, starší brácha popelář. Teta pracovala jako pokojská, strejda coby údržbář. Pokaždé, když jsem toto vyjmenovával mezi dětmi na základce, rozduněl se smích. Někdo ale podobné profese dělat musí. Ne každý máme to štěstí, že nás přijmou do kanceláře nad papíry.
Manuální práce mi nešla, ale paměť mám dobrou
Upřímně, sám jsem netoužil ani po jednom. Kanceláře mě nezajímaly a rukodělné práce už vůbec. Nejsem moc manuálně zručný, daleko lepší mám paměť. Na čísla, místa, lidské tváře. Proto jsem byl díky výbornému prospěchu po devítce snadno přijat na gymnázium, kde už se plně rozvinul můj skutečný sen.
Od dětství jsem si přál stát se archeologem, člověkem, který objevuje doby dávno minulé, putuje po archivech, cestuje městy nebo i kontinenty, publikuje knihy a přednáší. Tak vypadal sen, na který jsem si troufl i navzdory okolnosti, že geny mě měly zařadit zcela jinam.
Na škole jsem byl samá trojka
Rodiče mi výběr oboru sice neschvalovali, ale když přišlo oznámení, že jsem přijat, nesouhlas odvolali a ještě všude pyšně vyprávěli, jak je jejich mladší syn úžasný, že studuje na vysoké. V rámci širokého příbuzenstva rarita! Pro mě však jen dosažení cíle.
Měsíce ubíhaly a já si jako oblast zájmu zvolil pravěk. Zajímalo mě z téhle doby úplně všechno a na rozdíl od jiných spolužáků jsem se snažil co nejvíce cestovat a prakticky objevovat. Navštěvovat archivy, knihovny a přinášet stále nové poznatky.
Jenže vyučujícím má aktivita spíše překážela, a tak čím víc jsem „objevoval“, tím víc mě „dusili“ u zkoušek. Často jsem jen marně kroutil hlavou. Vždyť jiní na učení celkem kašlali a leckdy odcházeli i s jedničkami, zatímco já byl samá trojka. K nepochopení.
Skončil jsem jako hodinový manžel
„Moc vyčníváš. Nevyčnívej a budeš mít klid,“ radil mi jednou nad kávou kamarád Lukáš. Nechápal jsem. „Mým oborem je přece objevovat, no ne?“ oponoval jsem. Občas mě nějaký kantor i upřímně pochválil, to je fakt, ale pokaždé, když došlo na státnice nebo obhajobu práce, měl jsem pocit, že skutečně odpadnu.
Komise mě kolikrát vrátila a já nikdy nic zadarmo nedostal. Přesto jsem díky neúnavné snaze došel až k doktorátu. Ten den, kdy mi byl slavnostně předán diplom, jsem myslel, že radostí zešílím. Konečně! Zbývalo už jen najít si práci. „Jednoduché. Brnkačka!“ mávl jsem rukou. Jenže opak byl pravdou. Nikde mě nechtěli. Dokonce ani v archivech či knihovnách. Vždy byl jiný uchazeč lepší než já.
„Tak to teda ne!“ řekl jsem si a usiloval dál. Jenže z měsíců byly roky a já už s něčím začít musel. Nakonec jsem skončil jako hodinový manžel. Přes svou nešikovnost připevňuji osamělým ženám poličky, instaluji spadlé digestoře, stěhuji nábytek, a už jsem dokonce i maloval. Přesto nelituji. Věřím, že se situace jednou obrátí a já práci v oboru, kam patřím, konečně naleznu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
