Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Pro Jaroslavu byla kariéra tím nejdůležitějším v životě. Její partner ji vždy podporoval, až jednoho dne ji začal nabádat, ať v práci trochu zpomalí. Jaroslava to od něj brala jako zradu.
Kariéra pro mě byla v životě vždy tím nejdůležitějším. Už od nástupu na vysokou školu jsem snila o tom, že si jednoho dne založím vlastní firmu a budu úspěšnou podnikatelkou. Byla jsem ochotna si za tímto snem jít stůj co stůj, i když mi bylo jasné, že to nemusí být jednoduché.
V kariéře mě podporoval
Můj partner Robert mě v mém zápalu vždy podporoval. Hned, jak jsme spolu začali chodit, jsem ho upozornila, že nechci mít kvůli kariéře děti, nebo že je chci mít až později, a on souhlasil.
„Chápu tě, chceš si jít za svým snem. Jsem ochotný se mu podrobit, opravdu o tebe stojím,“ řekl mi tenkrát a mně bylo jasné, že jsem narazila na muže svých snů. Zatímco já jsem tedy tvrdě dřela v práci, z Roberta se stal muž v domácnosti, staral se o náš byt, uklízel a vařil. Sám pracoval v méně náročném zaměstnání, ani v nejmenším mu ale nevadilo, že jsem úspěšnější a vydělávám víc.
V práci mě povýšili
Jednoho dne jsem ve firmě, kde jsem pracovala a připravovala se na to, až budu schopna se zcela osamostatnit, dostala povýšení. Byla mi nabídnuta vedoucí pozice na jednom z nejprestižnějších oddělení, což pro mě v budoucnu mohlo znamenat velmi významnou položku v životopise, a zároveň jsem věděla, že získám potřebné zkušenosti a hlavně kontakty pro svůj vlastní podnik. Neváhala jsem tedy ani minutu a pozici vzala.
„Řekli mi, že to bude náročné, že tam je hodně práce,“ svěřila jsem se Robertovi, když mě vzal na oslavu povýšení na večeři, „že prý tam lidé nevydrží déle než pár měsíců… Já to ale zvládnu. Cítím to v kostech.“
Říkal mi, že bych měla zpomalit
Myslela jsem si, že varování mých zaměstnavatelů je nadsázkou, to jsem se ale spletla. Nikdy jsem nezažila nic náročnějšího než tuto práci. Domů jsem chodila až za tmy, nic nestíhala, pod rukou se mi mihly během dne stovky papírů, u kterých jsem si kolikrát ani nepamatovala, o čem jsou. Během několika týdnů jsem zcela ztratila nad svým životem kontrolu. Zhubla jsem, protože jsem neměla čas jíst, ztrojnásobila příjem kofeinu pro neustálou únavu a hlavně se zhoršil můj vztah s Robertem.
„Chodíš domů skoro jako mrtvola, bez duše, unavená,“ vyčítal mi Robert po večerech, když jsem vyčerpaná ležela v posteli, „pořád jenom pracuješ a ta práce z tebe vysává duši. Kdy sis naposledy odpočinula?“
„Víš, že ta práce je pro mě vším,“ odsekla jsem ostře, „proč na ni pořád hledáš problémy? Potřebuji podporu, ne výčitky.“
Jednoho dne jsem skončila v nemocnici
A tak jsme se dohadovali neustále. Vyčítal mi, že nejím, že bych si měla vzít volno a být víc doma. Často jsme na sebe křičeli. Byla jsem na něj naštvaná, měla jsem pocit, že mě chce z práce dostat, protože mu vadí, že s ním netrávím tolik času a nesplňuji roli ideální partnerky a ženy v domácnosti. Byla jsem na něj naštvaná, uvažovala o rozchodu… a jednoho dne mi došlo, proč se tak chová.
V práci jsem z ničeho nic zkolabovala. Musela mě odvést záchranka, probudila jsem se až o pár hodin později v nemocnici na kapačkách. Můj organizmus prý už nemohl unést to intenzivní vyčerpání a celý se zhroutil. Robert seděl u mého lůžka, držel mě za ruku a vyděšeně se na mě koukal.
„Vidíš, co se stalo? Měla jsi mě poslechnout,“ vyčítal mi tiše a hladil po hřbetu ruky, „nemyslel jsem to s tebou špatně… jen jsem se bál. Bál jsem se, že se ti něco stane.“
„Teď už to vím,“ přikývla jsem, „promiň, že jsem o tvých záměrech pochybovala. Příště na tebe dám.“
Zpomalila jsem tempo a vše se zlepšilo
Hned, jak mě propustili z nemocnice, jsme si s Robertem zajeli na týden na relaxační dovolenou do lázní. Moc mi to pomohlo, konečně upustit páru a odpočinout si. Uvědomila jsem si, jak mě Robert opravdu miluje a že pro mě chce jen to nejlepší. Od té doby se jeho radami řídím – pracuji jen tak, abych to zvládla, snažím se se nepředřít, odpočívám, když potřebuji. Můj život a i náš vztah je od toho momentu o dost jednodušší a spokojenější.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
