
Julie si zvykla, že její manžel není zrovna typ, který umí dávat city najevo. Jenže ve skutečnosti to bylo trochu jinak. Pravdu se dozvěděla od milenky svého manžela, kterou jednou potkala na ulici.
Se Šimonem jsme bydleli v panelákovém bytě na sídlišti, které pamatovalo ještě mé dětství. Poslední dobou byl čím dál tišší. Už se neptal, jaký jsem měla den, neobjímal mě jen tak, nedával mi pusu na dobrou noc. Dlouho jsem si namlouvala, že jen není příliš výřečný a lásku projevuje po svém.
Šokující setkání
Jednoho dne mě na cestě z práce zastavila neznámá žena. Měla zrzavé vlasy stažené do drdolu a rty namalované rudou rtěnkou. Dívala se na mě, jako by mě znala léta. Když mě oslovila jménem, přeběhl mi mráz po zádech. Představila se jako Veronika a bez okolků mi řekla, že Šimona velmi dobře zná.
Vysvětlila mi, že se s ním nikdy nerozešla. Slíbil jí prý, že si mě vezme jen na zkoušku, jako jakýsi experiment, aby zjistil, jestli dokáže žít jinak. Po dvou letech se měl vrátit k ní. Během celého našeho manželství se s ní dál scházel. Já jsem byla jen dočasné řešení, plán, který se trochu protáhl. Zůstala jsem stát na chodníku jako opařená, neschopná jediného slova.
Když se Šimon vrátil domů, čekala jsem na něj v kuchyni. „Potkala jsem Veroniku,“ řekla jsem tak klidně, až mě to samotnou překvapilo. Šimon ztuhl, ale v jeho tváři nebyl šok, spíše únava. Nezapíral. Snažil se něco vysvětlovat, že to nebylo tak jednoduché, a že mi nechtěl ublížit, ale jeho slova zněla prázdně. Nedokázal odpovědět na mou jedinou otázku: „Miloval jsi mě vůbec někdy?“ V tu chvíli jsem pochopila, že mu neodpustím. Nejde ani tak o to, že mě podváděl, i když to mě naštvalo také. Jde o to, že mi celá léta lhal do očí a nechal mě věřit, že náš vztah má smysl.
Samota je pro mě lepší
Druhý den ráno jsem začala balit. Šimon přišel do ložnice a tiše mě pozoroval. „Nechtěl jsem ti ublížit,“ zašeptal. „Ale stalo se,“ odpověděla jsem. „Vždycky jsi jen čekal, až tenhle experiment skončí, viď?“ zeptala jsem se, ale na odpověď jsem nečekala. Zavřela jsem kufr a beze slova prošla kolem něj. Ani se mě nepokusil zastavit.
Našla jsem si malou garsonku. První dny byly těžké, chyběly mi i ty naše tiché rituály. Postupně jsem si ale zvykla. Začala jsem sama chodit do kina, na pizzu do restaurace, kam Šimon nikdy nechtěl jít.
Jednou jsem ho náhodou potkala na ulici. Ani si mě nevšiml. Uvědomila jsem si, že k němu už nic necítím. Večer jsem se vrátila do svého prázdného bytu, uvařila si čaj a jen tak tiše seděla. Cokoliv je lepší, než žít tam, kde mě nikdy doopravdy nechtěli.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




