Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Roman si myslel, že si uleví a pošle pár zpráv člověku, který mu rozumí. V dnešní době přece stačí telefon a pár vět, aby se frustrace rozpustila. Netušil ale, že jedno malé přehlédnutí dokáže změnit obyčejné pracovní dopoledne v nepříjemný zážitek...
Vždycky jsem si myslel, že mám WhatsApp pod kontrolou. Věděl jsem přesně, komu píšu, a hlavně o kom píšu. Nebo jsem si to aspoň myslel do toho úterního dopoledne, kdy jsem udělal tu klasickou chybu: svěřil jsem se kamarádovi. Respektive jsem si myslel, že se svěřuju kamarádovi...
Tlak se hromadil, až jsem bouchl
Seděl jsem v práci, monitor přede mnou svítil tabulkami, které nikdo nikdy číst nebude, a za zády jsem cítil přítomnost šéfa. Ne fyzickou, to by bylo snesitelnější. Spíš takovou tu mentální.
Šéf měl zase poradu. Ten den již třetí. Poradu o tom, že máme málo porad, a pak vázne komunikace v týmu. Všechny nás neustále přerušuje, kontroluje a přepisuje nám e-maily. Když mi vrátil prezentaci s komentářem „předělal jsem to, bylo to moc tvoje“, něco ve mně prasklo. Vytáhl jsem telefon. Otevřel WhatsApp. Automaticky. Prsty se rozjely po displeji.
„Ty jo, já už fakt nevím, jak dlouho tohle vydržím,“ napsal jsem kolegovi. „Ten chlap je schopný ti říct, že i dýcháš špatně.“ „Má potřebu kontrolovat úplně všechno.“ „A ještě se tváří, že nás vlastně zachraňuje.“
Ulevilo se mi
Potřeboval jsem se vypsat z té frustrace. Měl jsem pocit, že se dusím, a najednou jsem měl kde vypustit páru. „Dneska mi vrátil práci s tím, že je to ‘moc moje’. Co to má sakra znamenat?“ „On chce klony. Ne lidi.“ „A pak se diví, že tu nikdo nechce přicházet s nápadama.“
Položil jsem telefon na stůl a cítil se líp. Lehčí. Jako po dobrém zanadávání v hospodě. Čekal jsem, že přijde odpověď. Nějaká uklidňující. Něco ve stylu… jo, znám ho, mám stejný názor, pojď večer na pivo. Minuta. Dvě… pět… ticho.
Situaci nešlo zachránit
Zvedl jsem telefon, koukl na obrazovku a všiml si názvu chatu nahoře. V tu chvíli se mi stáhl žaludek a přišlo mi nevolno. Neposlal jsem to kolegovi do soukromého chatu, ale do pracovní skupiny, kde je i šéf.
Srdce mi začalo bušit tak hlasitě, že jsem byl přesvědčený, že ho musí slyšet celé patro. Rychle jsem projel zprávy. Všechny tam byly. Každá věta. Každá ironie. Každý vykřičník. Nedalo se to vzít zpět. Žádné mazání mě již nezachrání. Byly přečtené...
A pak to přišlo. Nová zpráva. Nejdřív jen jméno. Šéf. Chvíli tam byly tři tečky, jak psal zprávu. Ty tři tečky mě pronásledují dodnes. Dýchal jsem mělce, ruce se mi třásly. V hlavě se mi rojil jeden katastrofický scénář za druhým.
Omyl, za který jsem byl nakonec rád
A pak se objevila zpráva: „To je zajímavý pohled. Můžeme si o tom promluvit?“ Žádný smajlík. Žádný vykřičník. Dokonalá profesionalita. O to horší.
Zbytek skupiny mlčel. Nikdo nic nenapsal. Bylo to jako digitální verze místnosti, kde někdo právě rozbil vázu a všichni ztuhli. Telefon mi vypadl z rukou na stůl. Najednou mi bylo jasné, že ten den už nebude lepší. A že možná ani ten další. Ale někde hluboko, hodně hluboko pod panikou, studem a existenciálním děsem, se ozval malý, hrdý hlas… Aspoň jsem byl upřímný!
Telefon mi ležel na stole jako důkazní materiál. Díval jsem se na něj dlouho, než jsem ho znovu vzal do ruky. Pak jsem pomalu otevřel chat a napsal krátkou zprávu. Bez ironie, bez vzteku, bez smajlíků: „Ano. Myslím, že by to bylo potřeba.“ Odeslal jsem ji a poprvé za celé to dopoledne se mi trochu ulevilo. Možná mě čeká průšvih. Možná nepříjemný rozhovor. Ale aspoň už jsem se přestal schovávat…
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
