Jessika (15): Vánoce v naší rodině jsou samá tradice a mě to vůbec nebaví

Vánoce chápu jako povinnost. Jasně, že mám ráda dárky a rozsvícený stromeček, ale tím to pro mě končí. Jenže u nás se klade důraz na všechno, co s Vánocemi historicky souvisí, a mně to fakt nic neříká.

Erika (35): Máma mě soudí, protože nepeču cukroví. Na truc jí naservíruji dvě várky kupovaného cukroví

Všechno začíná už začátkem prosince

To blbnutí mojí mámy začíná adventem. Je to jakási křesťanská tradice, ty čtyři neděle před Vánocemi. Máma shání dokonalý věnec a po týdnu na něm zapaluje s patřičným komentářem svíčku. A nesmím zapomenout na Barborky, kdy každý rok musíme jet k dědovi na vesnici, abychom mu oškubali třešeň. „Nikam nechci!“ bráním se, ale je to marné. Přitom, jak jsem si přečetla, o nějaké vykvetení v naší rodině by nikdo neměl stát.

„Když vykvete do Vánoc, bude svatba!“ škádlím mámu, ale ta se jen usmívá: „Kdepak, vykvetlá větvička přináší štěstí!“

Samostatnou kapitolou je ale mámino hysterické pečení cukroví. A přitom možná ani neví, co nám říkali ve škole: Cukroví se peklo jako ochrana před zlými silami! U nás to spíš probíhá tak, že: „…jestli ho sežereš, budu zlá!“ Aha…

Eva (42): Můj muž mi připravil překvapení. Místo čokolády jsem v adventním kalendáři našla něco, co ukončilo naše manželství

Zvyky u stromečku

Štědrý den je pro mě utrpení. Samozřejmě je mi řečeno, že nesmím nic pozřít, abych viděla zlaté prasátko. To mi tvrdí už odmala a když už se hodně bouřím, dostanu v poledne nastavovanou kaši. „To je jídlo středověku,“ remcám, ale jsem za ni – kaši z brambor a krupek – vděčná. Na zlaté prase už dávno nevěřím. Jo, kdyby bylo opravdu ze zlata, tak to bych si říct dala.

Večeře je klasika, ale po ní vypukne opravdová mela. Chtěla bych už mít klid, ale máma se vytasí s lavorem a skořápkami se svíčkami a sleduje, kam plují. Logiku toho jsem nikdy nepochopila, ale moje máma přesně ví, co znamená, když loďka pluje ke břehu nebo kamkoli jinam. A vysvětluje a vysvětluje a pak přijde lití olova a pak se krájí jablka…

„Mami, můžu už jít do svého pokoje?“ snažím se tomu všemu uniknout, ale marně.

Lada (35): Rodiče mě nepozvali ke štědrovečernímu stolu z absurdního důvodu. Prý se nevejdu

Půlnoční cesta

Mojí mámě všechny tyhle radovánky vystačí skoro na celý večer. Zatím se ještě nehází střevícem, protože mě z domu nevyhání. Táta se tomu všemu bez reptání podvoluje, jen sem tam uteče na balkón pod záminkou, že se potřebuje nadýchat čerstvého vzduchu: „Ty františky jsou děsně agresivní!“

A jako zlatý hřeb večera mě vyženou na půlnoční mši do kostela: „Vždyť nejsme věřící!“ bráním se, ale jít musím stejně, patří to prý k tradici, ať jsme věřící nebo ne. Problém je, že nejbližší kostel je skoro půl hodiny cesty přes celé městečko a to je teprve utrpení! Během ní máma nakukuje do všech oken, které míjíme, a hodnotí vánoční stromečky, výzdobu, světýlka…

Nakonec do kostela dojdeme a půlnoční proběhne a jde se domů. A já jsem vděčná, že druhý den nemusím vstávat a že mámina tradice, kterou vzala bůhvíkde, pečení krůty, se mě už netýká.

Anna (63): Snacha neskutečně plýtvá jídlem. Nedivím se, že jsou neustále bez peněz

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].