Jirka (41): Kamarád z dětství mě podvedl, přišel jsem o milion korun

Vojtu znám odjakživa. Jako malí kluci jsme spolu hráli fotbal na plácku za panelákem, kouřili první cigarety za školou a společně prožívali všechny životní vzestupy i pády. Vždycky říkal, že se na něj můžu spolehnout jako na bratra. Věřil jsem mu. Když mě tedy požádal o finanční pomoc, ani na chvíli jsem neváhal. Půjčil jsem mu peníze, ne zrovna malou částku, byl to téměř milion. Dnes vím, že to byla největší chyba mého života. Nepřišel jsem jen o úspory, ale i o něco mnohem cennějšího – o víru v přátele.

Karel (42): Připadám si jako hlupák. V nouzové situaci jsem půjčil sestře peníze, ona za ně jela na dovolenou

Kamarád mě požádal o půjčku

S Vojtou jsem se neviděl několik let, ale jakmile vešel do mé dílny, měl jsem pocit, jako bychom se naposledy potkali včera. Měl stejný úsměv, jen vlasy mu trochu prošedivěly a oblečení bylo o poznání dražší. Dřív chodil ve starých teniskách a vytahaném svetru, teď voněl, jako by právě vyšel z parfumérie, a jeho oblek stál víc, než vydělám za měsíc.

Vzpomínali jsme na staré časy. Pak z ničeho nic nadhodil, jestli bych nechtěl zainvestovat do „nadějného“ byznysu. Zprvu se mi to nezdálo, mám raději peníze v bance, ale možná pod vlivem nostalgie jsem se nechal ukecat a slíbil, že do toho půjdu s ním.

Když jsem se zmínil o smlouvě, jen se zasmál. Prý přece není žádný cizí chlap z internetu, abychom museli dávat všechno na papír. Mělo to logiku. Znal jsem ho jako své boty. Vojta nebyl ten typ, co podvádí. Vysvětlil mi svůj plán: potřebuje milion na rozjezd výroby komponentů pro fotovoltaiku. Má prý kontakty, vybavení i lidi, chybí mu jen počáteční kapitál. Po třech měsících mi vše vrátí a pak se budeme dělit o zisk. Mluvil tak přesvědčivě a trefoval se do mých slabých míst – do loajality a touhy vymanit se konečně z montérek. Týden nato jsem mu poslal peníze.

Zdeněk (52): Snoubenci své dcery jsem půjčil 300 tisíc na byt. Lituji, že jsme nepodepsali smlouvu, podvedl mě a zmizel

Začal se mi vyhýbat

Zpočátku všechno vypadalo skvěle. Vojta občas zavolal a vyprávěl, jak se věci hýbou kupředu. Mluvil o nových zakázkách, klientech z Německa a ujišťoval mě, že je to trefa do černého. Byl jsem pyšný, že na tom mám podíl. Postupně ale jeho telefonáty byly méně časté. Když jsem se mu ozval já, byl vždy zaneprázdněný a sliboval, že zavolá později, což nikdy neudělal.

Poprvé jsem opravdu znejistěl, když po dvou týdnech ticha neodpověděl na mou zprávu s dotazem, jak to vypadá. Telefon mi už nezvedal. Tak jsem zajel na adresu, kde měla sídlit jeho nová firma. Našel jsem jen prázdnou halu s nápisem „K pronájmu“. Znovu jsem mu zkusil zavolat. Tentokrát jsem slyšel jen hlášku: „Volané číslo je dočasně nedostupné.“

Nevzdával jsem to. Zkoušel jsem ho kontaktovat přes e-mail i sociální sítě. Až po týdnech ticha mi konečně přišla krátká zpráva. Omlouval se, že to pokazil, a prosil o čas, že mi všechno vrátí. Moje zlost se změnila ve frustraci. Už jsem ani nedoufal, že někdy uvidím svoje peníze.

Věra (62): Rok jsem chodila s báječným chlapem. Když jsem mu půjčila peníze, najednou se vypařil

Podvedl spoustu lidí

Jednoho dne mi zavolal, jako by se nic nestalo. Klidným hlasem mi vysvětloval, že ho někdo podvedl a všechno se mu zhroutilo. „Ale neboj se, vrátím ti to. Je to jen otázka času,“ sliboval. Dal jsem mu měsíc, než půjdu na policii. Měsíc uplynul a nic se nestalo. Když jsem šel na policii, cítil jsem se hrozně, jako bych zrazoval starého přítele. Pak jsem si uvědomil, že to on zradil mě.

Policista přijal mé hlášení bez emocí, ale když jsem vyslovil Vojtovo jméno, upřeně se na mě podíval. „Tohohle pána známe,“ zamručel. „Nejste první. Ten člověk má víc dluhů než vlasů na hlavě.“ Ztuhl jsem. Nebyl jsem výjimka, jen další v řadě. Vyšetřování ukázalo, že Vojta žádnou firmu neměl. Prázdnou halu si pronajal, aby udělal dojem, a fotky vybavení patřily někomu úplně jinému. Všechno to byla jen fraška pro naivky, jako jsem já. Prý zmizel někde v zahraničí.

Lidé mi později říkali, že jsem si měl sepsat smlouvu, a že si za to můžu sám. Možná měli pravdu, ale pro ně je snadné soudit. Nevědí, kolik jsme toho spolu prožili. Jak jsem mu neměl věřit? Dnes už nikomu nic nepůjčím. Život mě naučil, že dobré úmysly nestačí. Ztratil jsem nejen peníze, ale i víru, že na přátele se člověk může spolehnout.

Další příběhy ze života →

Bára (27): Půjčila jsem kamarádovi peníze na rozjezd bistra. Jedna známá mi pak řekla, na co je použil a proč už je neuvidím

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].