Kristián (25): Dnešní holky ani zájmy mých vrstevníků mi nic neříkají. Asi jsem přilétl z jiného století

Už od základní školy slýchávám všelijaké dotazy na původ svého křestního jména. Zatímco na Slovensku je Kristián „Kiko“ poměrně časté, u nás patří k těm, řekněme exotičtějším. Proč jsem ho od rodičů obdržel zrovna já, vlastně ani nevím. „Líbilo se nám,“ krčila rameny máma vždy s tím, že o hlubším významu nikdy nepřemýšlela.

Mohlo by Vás zajímat:

Aneta (28): Syn se ještě nenarodil a už je předmětem hádek. Manžel chce, aby se jmenoval po něm, ale já to jméno nesnáším

Našel jsem se ve filmu pro pamětníky

Chvíli mi i vadilo, ovšem jen do chvíle, než mé oko zaregistrovalo věhlasný prvorepublikový film s Oldřichem Novým v hlavní roli. Jmenoval se Kristián a já, jako bych se v hlavní postavě našel… Ne nadarmo se totiž traduje latinský příměr „nomem omen,“ v překladu znamenající „jméno osud.“

V době, kdy jsem zmíněný film spatřil prvně, mi nebylo ani patnáct. Určitě si říkáte, puberťák z 21. století a rozplývá se nad černobílým filmem? Nemožné! Blbost! Jenže omyl. Dávné filmy mě čímsi přitahovaly od malička. Dalo se v nich totiž najít vše, co v současném moderním světě doslova schází. Například, když jsem poprvé viděl nestárnoucí kino legendy, jako Cesta do hlubin školákovy duše či Škola, základ života, užasl jsem. Nejen nad tím, jak tehdejší žáci a jejich učitelé chodívali do školy elegantně ustrojení, ale i nad způsoby chování. Vycházková elegance, sáčka, polobotky…

Ve světě, kdy si náš třídní klidně přišel na hodinu v džínách, tričku s potiskem a přezutý do, o dvě čísla menších pantoflí, ze kterých mu ještě přečuhovala špatně nasazená ponožka, mi něco takového přišlo jako z pohádky. Vždyť zatímco nás učitelé kupříkladu honili nejen během základky, ale i na střední k přezouvání, ve starém filmu uvidíte pravý opak. Zouvání neexistuje. A když největší šprt o boty omylem přijde, pedagog mu za nedůstojné „capání bosky“ po třídě ještě vynadá.

Mohlo by Vás zajímat:

Mirek (31): Jsem znechucen ze svých vrstevnic. Snad každá druhá má založený nějaký placený profil na internetu

Svým vrstevníkům nerozumím

Kromě filmů mám rád i nějaké to umění a samozřejmě literaturu, což je obor, ve kterém budu již brzy promovat. Kdo si však myslí, že pocházím z nějaké, fakt snobské rodiny, mýlil by se. Otec pracoval dlouho jako pánský krejčí a maminka coby administrativní síla v kanceláři. Přesto se určitá forma kultury u nás doma zkrátka nosí. Jenže to je právě kámen úrazu.

Vždy, kdykoliv jen vytáhnu paty z domu, nevycházím z údivu, jakým způsobem se moji vrstevníci baví. Chodí po hospodách, opíjí se, a pokud už někdo zavítá do kavárny, tak ustrojen v džínách, mířící povětšinou stejně jen kamsi do fastfoodu. Obdobný standard panuje i mezi děvčaty. Na holku sice uděláte pozváním do divadla či starodávné kavárny dojem i dnes, ale pouze na chvíli. Jak ji atmosféra přestane bavit, projeví se skutečná přirozenost. A ta bývá, pro můj vkus bohužel často nepřijatelná.

Jedna dívka se mnou chtěla jít kupříkladu na koncert s pochybným přespáváním ve stanech, jiná si zase vzala do prestižního divadla na premiéru tenisky a mikinu. Může mi sice leckdo dokola vyprávět, že o vizuálu vztah není, jenže zmíněná děvčata nebyla, jak to jen říci… Příliš kompatibilní ani intelektuálně. A tak přišel rozchod první, druhý i třetí. V současné době jsem single, což bych úspěchem nenazval. Avšak, pro moderní děvčata se buď složitá kultura opravdu nehodí, anebo jsem skutečně spadl z jiné planety já. Kdo ví…

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Daniel (34): S manželkou vedeme syny k lásce ke zvířatům. Budou tak jednou vyspělejší než jejich vrstevníci