Facebook
Instagram
Rakovina sice může člověka vyděsit, ale často to není nevyléčitelná nemoc. Manžel paní Kateřiny se však rozhodl, že se léčit nenechá. Chce prostě zemřít. Prý už dosáhl všeho, po čem v životě toužil. Kateřina ví, že se konec neúprosně blíží. A trápí ji, že s tím nedokáže nic udělat.
Nevím, co si počít. Manželovi byla diagnostikována rakovina. Když mi oznámil, že odmítl léčbu, nevěřila jsem tomu. Mojmír (62) je připraven odejít. Jen těžko hledám slova, abych vyjádřila, jak zoufale se cítím.
Manžel má rakovinu
Když manžela před rokem často trápily bolesti žaludku, mysleli jsme si, že je to způsobené tím, jak nezdravě se stravuje. Nepohrdne bůčkem a smaženým. Jenže když bolesti přetrvávaly i po vyřazení tučných potravin, přemluvila jsem ho, aby zašel k doktorovi. Od něj se vrátil s několika různými žádankami.
Jedno vyšetření střídalo druhé, zdálo se, že to nemá konce. Během toho dokonce bolesti ustaly natolik, že se na to manžel málem vykašlal. Náš syn Vašek (25) si z něj dělal srandu, aby ho přivedl na jiné myšlenky. „To víš, ty stará vojno, už nejsi žádný mlaďoch. Musíš se o sebe starat," plácal ho po rameni.
Vtipkování rychle nahradil strach a bezmoc. Nebyly to žaludeční vředy, ani ledvinové kameny, jak jsme si původně mysleli. Ona je to rakovina! A bohužel ve velmi pokročilém stádiu. Lékaři jen těžko dokázali určit, odkud přesně roste. Zcela jistě vědí to, že napadá všechny orgány. Játra, žaludek, plíce i slinivku.
Manžel odmítl léčbu
Mojmír mi to říkal s klidem, který jsem nedokázala pochopit. „A co ti řekli? Jaký je další postup? Operace? Chemoterapie?" dychtila jsem po řešení. „Nabízejí mi biologickou léčbu. Ta mě sice nevyléčí, ale rakovina s metastázemi se nebude dál šířit po těle," vysvětlil mi. „Tak to je dobrá zpráva. Přímo báječná," radovala jsem se.
„Kdy máš přijít na první dávku?" zajímala jsem se. „Kačko, já jsem to odmítl," řekl a podíval se mi do očí. Spadla mi brada. „Odmítl? Nabízejí ti řešení. Musíš se léčit," začala jsem mu domlouvat. „Já už jsem se rozhodl. Nebudu každých 29 dní docházet do nemocnice a nechávat si něco píchat. Nebudu," řekl přesvědčivě.
„To myslíš vážně? Musíš! Jinak se to bude dál šířit. Zabije tě to," ulítlo mi. „Všichni umřeme," řekl chladně. „Je ti šedesát dva let. Ještě není čas," propukla jsem v pláč. Prosila jsem i syna, aby mu domluvil. A stejně i jeho ošetřujícího lékaře, všechny známé a přátele. Nikdo s ním nehne. On už se prostě rozhodl.
Dívám se na to, jak manžel umírá
Biologická léčba mu může prodloužit život klidně o deset let. A on říká ne? Nerozumím tomu. Mojmír se mi to snažil vysvětlit tím, že už si splnil všechno, co chtěl. „Mám syna, krásnou ženu, postavil jsem dům a vedl spokojený život. Nechci být otrokem léků a dnešní medicíny. Chci v klidu dožít ten kus života co mi zbývá. Snaž se to pochopit," řekl a mě bylo ještě hůř.
Od tohoto rozhovoru uplynul téměř rok. Mojmír je hubenější o deset kilo. Změnila se mu barva i výraz v obličeji. Je velmi často unavený, někdy několik dní v kuse nespí. Občas má světlé dny, které se snažíme trávit spolu na terase našeho domu. Cítím, že z něj život odchází a nedokážu s tím nic dělat. V této fázi už je na léčbu pozdě.
Rakovina se rozrostla natolik, že už se s tím nedá nic dělat. Mojmír však svého rozhodnutí nelituje. Klidně mě nechá, abych se dívala, jak mi umírá před očima. Vůbec to tak nemuselo být. Slíbila jsem mu, že s ním budu až do úplného konce. Co bude potom, o tom vůbec nechci přemýšlet...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
