Facebook
Instagram
Jarka se před časem od lékaře dozvěděla, že má rakovinu v terminálním stádiu. Jinými slovy umírá. Po krátkém zvažování se rozhodla, že si své tajemství nechá pro sebe.
V době, kdy mi umíral manžel Pepa, se naše rodina hodně změnila. Každý se bál být šťastný nebo se z čehokoliv radovat. Všichni jsme o Pepu pečovali. Jedna z dcer dokonce kvůli němu opustila svoji rodinu.
Myslela jsem si, že mám nějakou chřipku
Všem se nám vlastně ulevilo, když Pepa zemřel. Zní to sobecky, ale je to tak. Každý jsme se vrátil do svých životů a snažil se jít dál. Tři roky po manželově smrti se zdálo, že jsme se s tím všichni v rámci možností smířili. Já už jsem partnera nehledala, protože Pepan byl jediný muž, kterého jsem dokázala skutečně milovat.
Když se mi jednoho dne z neznámého důvodu udělalo zle, nepřikládala jsem tomu velkou váhu. Nejlepší lék na unavené tělo je spánek. Spala jsem pomalu dva dny v kuse. Zdálo se, že to pomohlo, a já zase normálně fungovala. V dalších týdnech jsem měla nějaké střevní problémy. Tlačil mě žaludek a nebyla jsem schopna cokoliv pozřít.
"Asi nějaká střevní chřipka," říkala jsem si. V den, kdy se mi zatmělo před očima a já se skácela k zemi, došlo mi, že se mi tělo snaží něco říct. Ač nerada, navštívila jsem svoji doktorku. Stará se o mě už roky, je to dobrá duše, která můj stav brala vážně. Poslala mě na různá vyšetření, protože nechtěla nic podcenit.
Lékař mi diagnostikoval rakovinu
,,Paní Slavíčková, neříká se mi to lehce. Máte rakovinu v pokročilém stádiu. Máte napadené ledviny, játra a bohužel i slinivku,“ prohlásil empaticky lékař. ,,Co to pro mě znamená?“ ptala jsem se kupodivu smířeně. ,,Dá se nasadit léčba, která průběh nemoci zpomalí,“ ozřejmil mi a já poznala, že mi neříká všechno. ,,Já umírám?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
,,Je mi to líto,“ pronesl a pohladil mě po ruce. ,,Je tu možnost biologické léčby, která má vysokou úspěšnost,“ vysvětloval mi, ale to už jsem stála ve dveřích a opouštěla ordinaci. ,,Moc dlouho neváhejte. Brzy mi zavolejte,“ slyšela jsem z dálky. ,,Tak já umírám. A já myslela, že mám jen chřipku,“ přemítala jsem na lavičce v parku.
Z pohledem upřeným do nebe jsem pronesla: ,,Tak Pepane, za chvíli se uvidíme, jsi rád?“ Vtom vylezlo zpoza mraku sluníčko. Hodinu jsem seděla a nechala se jím hřát. ,,Nikdo z rodiny to nesmí vědět. Všichni by se o mě chtěli starat. Miluška má před svatbou, nesmím jí to pokazit,“ mumlala jsem a dala si slib, že to nikomu neřeknu.
Umírám, ale rodina to neví
Lékař z Ikemu mi sám volal, aby mě přemluvil k biologické léčbě. ,,Budete každých 28 dní docházet na injekci. Lidé jí většinou snášejí dobře. Vyhnete se tak chemoterapii. Nevzdávejte to,“ prosil mě do telefonu. Nakonec jsem si řekla, že nemám co ztratit. Musela jsem jít ještě na CT, aby bylo jasné, jak moc jsou metastáze rozrostlé.
Z lékařova výrazu mi bylo jasné, že jsem jimi prorostlá skrz na skrz. Po injekci mi bylo vždy velmi zle. Dva tři dny jsem se nemohla nikde ukázat. Miluška jako by něco tušila. Často se mě ptala, jestli jsem v pořádku. Lžu jí pokaždé do očí a říkám, jak skvěle mi je. Není to tak. Cítím, jak mě ta mrcha paralyzuje. Ani tak nemám v plánu rodině cokoliv říct. Chci si zachovat tvář bojovnice, která ten zápas třeba nakonec vyhraje.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
