Facebook
Instagram
Lýdie kdysi prodělala epileptický záchvat. Lékaři ji kvůli tomu sledovali, ale roky se jí nic nestalo. Stihla se vdát a porodit dvě děti. Manželovi o svém záchvatu nikdy neřekla. Možná ale měla...
To, že mě doktoři sledují kvůli epilepsii, jsem si při vstupu do manželství nechala pro sebe. Neměla jsem záchvat už spoustu let, takže mi to nepřišlo důležité. Jenže stačil větší stres a nemoc se vrátila. Manžel Robert se ke mně od té doby chová jako k nemocné a mně to vadí.
Po porodu mě lékařka vyškrtla z evidence
Svůj první a na dlouhou dobu poslední záchvat jsem měla v osmnácti. Byly jsme tehdy na nějaké párty. Zničehonic se mi udělalo zle, dostala jsem křeče a šla mi pěna od pusy. Díky bohu za to, že se mezi těmi opilci našel někdo, kdo uměl poskytnout první pomoc. Od toho dne jsem byla vedena na neurologii jako epileptička.
Dlouho jsem žádný další záchvat neprodělala. Po pár letech proto doktorka dospěla k závěru, že to byla možná jen nějaká nahodilá událost. Když jsem v pětadvaceti letech otěhotněla, chtěla mě ještě raději hlídat, kdyby ,,náhodou“. V té době jsme byli s Robertem už tři roky svoji.
Po porodu mě vyškrtla z evidence. Další roky byl klid. Dokonce jsem znovu otěhotněla, takže k dceři přibyl ještě syn. Dva roky se nic nedělo. A pak to přišlo. Děti byly nemocné, my dostavovali dům a tížila nás finanční situace. Bylo toho na mě moc. Jeden večer jsem dostala záchvat.
Přišel záchvat, který mi změnil život
Skácela jsem se v křečích k zemi. Robert pohotově zavolal záchranku. Dostala jsem prášky a natrvalo se zapsala do lékařské evidence. Od toho dne se u nás doma hodně změnilo. Manžel mě skoro k ničemu nepustí. Stačí, abych zakašlala, a už si mám jít lehnout. Dokud to nevěděl, bylo doma všechno v klidu.
Mohla jsem všechno. Vařit, uklízet i chodit sportovat, což je pro mě velmi důležité. Teď je všechno jinak. Manžel si o epilepsii hodně přečetl a teď mě tím drtí. Prý bych s takovým onemocněním měla mít pravidelný režim. Takže neustále hlídá, v kolik jdu spát a jestli pravidelně jím.
Dal si za úkol ohlídat, abych se nepřepínala. A mně tím neskutečně leze na nervy. Já chápu, že se o mě bojí, ale bere mi svobodu. Bylo zvykem, že když jsou děti nemocné, tak k nim v noci vstávám já. Stejně v takové chvíli chtějí maminku. Robert si umanul, že to bude dělat on. Takže děti volají mě, ale sedí u nich on.
Manžel mě dusí svojí péčí
Ležím v ložnici a brečím, protože tam nesmím. Přijdu si méněcenná. To je samé Nech to, Já to udělám, Jdi odpočívat a Tohle bys neměla. Už jsem na ty věty alergická. Donutil mě, abych to řekla i v práci. Prý kvůli svému bezpečí, aby okolí vědělo, co má dělat v případě, že dostanu záchvat na pracovišti.
Takže i tam se hodně věcí změnilo. Robert to zkrátka celé nafoukl a velmi mi tím ubližuje. Několikrát jsem se s ním snažila promluvit, aby mě nechal dýchat. Jeho zase ničí strach, že by o mě mohl přijít, a tak dělá to, co dělá. Nedochází mu ale, že pokud toho nenechá, i tak o mě může přijít. Netuším, jak dlouho vydržím tu jeho přehnanou starostlivost.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
