Facebook
Instagram
Mahulena se živí jako fotografka. Jednoho dne si ji najali snoubenci, aby zachytila jejich svatbu. Byla to podivná veselka. Nevěsta působila nešťastně a utrápeně. Mahulenu ovšem nejvíce zaujala malá holčička v bílých šatech.
Živím se jako profesionální fotografka. Lidé si mě najímají na různé akce. Baví mě zaznamenávat jejich pocity, když prožívají něco výjimečného. Před lety jsem takto šla na svatbu jednomu prapodivnému páru.
Vypadali jako členové Addamsovy rodiny
Kupodivu to byl ženich, který trval na fotografovi. Bylo nutné, abychom se sešli měsíc před obřadem. Muž chtěl vidět moji sbírku a ujistit se, že jsem pro jeho veselku dostatečně dobrá.
Pozval mě k sobě domů, kde to na mě působilo velmi stísněným dojmem. Ačkoliv bylo léto, uvnitř panoval chlad. Musela jsem se do auta vrátit pro kabát. Ženich Richard se mi za to omlouval a ve zkratce vysvětlil, že od určité chvíle mají doma z nevysvětlitelného důvodu zimu. Nevěsta nepůsobila vůbec šťastně. V jejích očích se skrývalo nějaké tajemství.
Oba vypadali trochu jako členové Addamsovy rodiny. Saša byla bledá jako stěna. Moc toho nenamluvila. Skoro se zdálo, že o žádné fotografie ani nestojí. Richard mi řekl svoji představu, domluvili jsme se na ceně a já se z domu vytratila. Usedla jsem do auta, ze kterého jsem ještě pár okamžiků dům pozorovala. V horním patře jsem zahlédla tvář malé holčičky. Mávala mi a já jí pozdrav oplatila.
Zaujala mě malá holčička
Za několik týdnů se konala svatba. Fotila jsem všechno, co si Richard přál. Během obřadu bylo v kostele hrobové ticho. Kolem budoucích novomanželů se pořád motala ta malá holka v tenkých bílých šatech. Pro mě, jako pro fotografku, to byl skvělý moment k zachycení.
Ona na rozdíl od svých rodičů působila šťastně. Když si řekli své ano, šlo se slavit. Richard už působil trochu uvolněněji, ale Saša se tvářila, jako by jí někdo umřel. Neměla jsem ani chuť ji fotit. Působila utrápeně a nešťastně.
Udělala jsem klasické fotky rodiny, svatebčanů a prvního tance novomanželů. Chtěli, abych fotila až do půlnoci. Občas kolem mě proběhla ta holčička. Vždy se jen usmála a zase pospíchala dál. Bylo mi divné, proč si ji nevěsta nevezme občas na klín nebo proč u nich vlastně vůbec není. Nechtěli po mně ani společnou fotku.
Fotila jsem ducha jejich dcery
Šla jsem za Richardem a zeptala se, zda se nechtějí vyfotit s dcerou. Chvíli se na mě nechápavě díval. ,,My už ale dceru nemáme,“ prohlásil. ,,Nechci se o tom teď bavit,“ dodal a odcházel. Uprostřed cesty se ale otočil a vrátil se ke mně. ,,Jak to vlastně víte? Kdo vám to řekl? Zakázal jsem všem mluvit o tom, co se stalo před rokem.“
Ukázalo se, že ta malá holčička, kterou jsem viděla, byla mrtvá. Přesně před rokem tragicky zahynula. Když jsem ženichovi říkala, že ji vidím, nevěřil mi. Usedla jsem a začala si prohlížet fotky. Najednou nikde nebyla. Byla jsem z toho velmi zmatená.
Pak ke mně přistoupila Saša. ,,Já vám věřím, že Lauru vidíte. I já ji vidím. To je v pořádku,“ řekla tiše. Už jsem chápala ten smutek v jejích očích. Později, když jsem fotografie vyvolávala, na jedné z nich jsem přeci jen na jejich dceru narazila. Tajně jsem ji předala Saše jako vzpomínku. Konečně se usmála.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
