Zdeněk (35): Mojí vášní je fotografování. Při jedné výpravě jsem zavadil o prazvláštního muže

Když jsem v šesti letech dostal svůj první fotoaparát, okamžitě jsem věděl, že to bude můj nejvěrnější společník. Z fotografování se stala moje velká vášeň.

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (26): Večerní focení na hřbitově změnilo můj pohled na zmrtvýchvstání

Zaujala mě světla na hřbitově

S foťákem v ruce jsem si připadal jako lovec čekající na kořist. Nosil jsem ho všude s sebou. Do práce jsem chodil parkem, protože v ranním oparu měl neobvyklé kouzlo. Přesně na takové momenty jsem čekal.

Na podzim se mi ale stalo něco zvláštního. Cestou z práce jsem se rozhodl, že výjimečně pojedu autobusem. Dvě stanice před tím, než jsem měl vystupovat, mě zaujalo světlo, které vycházelo z přilehlého hřbitova. Hned mě napadlo, že by z toho mohla být zajímavá fotografie. Sice trochu ponurá, ale pěkná.

Pomalu jsem se blížil k hřbitovu, když tu jsem zaslechl hudbu. Znělo to, jako by někdo hrál na housle. Sotva jsem otevřel bránu, hudba zesílila. Procházel jsem mezi náhrobky. Skoro na každém hořela svíčka a mně došlo, že jsou dušičky.

Mohlo by Vás zajímat:

Filip (24): Na hřbitově jsem potkal zvláštní dívku. Málem jsem se do ní zamiloval, než jsem zjistil mrazivou skutečnost

Narazil jsem tam na muže s houslemi

Zaměřil jsem se na jedno zákoutí a přiložil hledáček fotoaparátu k pravému oku. Chvíli jsem vyčkával a pak zmáčkl spoušť. Do té hřbitovní atmosféry ty housle velmi zapadly. Když jsem se podíval na fotografii, lekl jsem se. Na fotce bylo něco navíc. Šlo o jakýsi bílý kouř, který budil dojem postavy. Znejistěl jsem, ale k odchodu jsem se neměl.

Chtěl jsem najít zdroj té hudby. Šel jsem za zvukem, až jsem patřil jakéhosi muže s houslemi. Byl celý v černém a na hlavě měl veliký klobouk. Užasle jsem na něj hleděl. Jeho přítomnost zrovna na takovém místě mě překvapila. Hudba linoucí se z houslí si mě zcela podmaňovala.

Pak jsem se ho nesměle zeptal: „Dobrý den, proč hrajete zrovna tady?“ „Nelíbí se vám to?“ odpověděl muž otázkou. „To nikoliv. Hudba je nádherná. Jen mě překvapuje, že hrajete zrovna tady,“ reagoval jsem. „Jsem teď tady a pak zase jinde,“ odvětil muž. „Jak tomu mám rozumět?“ pokračoval jsem. „Jak chcete. Vy jste také nestálý,“ odpověděl, jako by mě znal.

Mohlo by Vás zajímat:

Olga (61): Na hřbitově se mi stala zvláštní věc. Už tam nikdy nezůstanu do tmy

Hovořil zasvěceně o mém osudu

„Vy mě snad znáte?“ podivil jsem se. „Možná. Osud si člověk nevybírá,“ řekl tiše. „Osud? Jak to myslíte?“ nedalo mi to se nezeptat. „Co je dáno, to je dáno. I váš koníček vás bude doprovázet celý život. Osud vám ho nadělil. Stejně jako těm všem, co zde leží. Byl to jejich osud. Zde leží žena, co vběhla do silnice. Nikdo tomu nemohl zabránit. Už mi rozumíte?“ zeptal se muž.

V tu chvíli se zvedl vítr, který zavřel bránu hřbitova. Leknutím jsem otočil. Když jsem chtěl pohlédnout zpět na muže a ještě se ho na něco zeptat, už tam nestál. Nebyl ani nikde v okolí. Jako by se po něm za těch pár vteřin slehla zem. Jeho slova mi pořád zněla v hlavě: „Co je dáno, to je dáno. Osud vám nadělil váš koníček.“

Za pár dní jsem měl vystavovat fotografie na amatérské výstavě. Vyhrála právě ta ze hřbitova s kouřovou postavou. Díky tomu cizinci jsem začal věřit na osud.

Mohlo by Vás zajímat:

Světlana (62): Koupili jsme si na důchod malý domeček za městem, kousek od hřbitova, zdá se, že nás v domě bydlí víc

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.