Lenka (37): Táta celý život tvrdil, že Den otců je zbytečný svátek. Přesto vždy čeká na můj telefonát

Kdybyste se mého táty zeptali, co si myslí o Dni otců, nejspíš by jen mávl rukou. Celý život tvrdil, že podobné svátky jsou hlavně pro obchodníky a že člověk přece nepotřebuje kalendář, aby věděl, koho má rád.

Nikdy si nepotrpěl na oslavy narozenin, nesnášel překvapení a nejšťastnější byl, když mohl v neděli v klidu sedět na zahradě, poslouchat rádio a tvrdit, že od života už nic nepotřebuje.

Jenže letos jsem zjistila, že i rodiče někdy říkají něco úplně jiného, než co skutečně cítí.

Adam (36): Po rozvodu jsem chtěl být dokonalý táta. Dceřin dopis mi otevřel oči

Táta nikdy nic nechtěl

S tátou jsme si byli vždy blízcí. Nikdy nebyl mužem velkých slov. Když jsem byla malá, neučil mě básničky ani mi nevyprávěl pohádky. Zato se mnou stavěl bunkry, naučil mě jezdit na kole a později trpělivě poslouchal moje pubertální stížnosti na celý svět.

Jenže city dával najevo zvláštním způsobem. Když jsem se před lety rozváděla, nepřišel mě objímat ani mi neříkal, že bude všechno dobré.

Jen zazvonil u dveří. „Vezmi si bundu,“ řekl.

„Proč?“

„Jedeme pro novou pračku. Tvoje stará stejně dosluhuje.“

A cestou mi ještě koupil sekačku a naplnil kufr potravinami. Takový byl můj táta.

Proto mě nepřekvapovalo, že i Den otců pokaždé odbyl větou: „Prosím tě, žádné hlouposti. Hlavně mi nic nekupuj.“

Před rokem jsem na Den otců úplně zapomněla. Nebyla v tom neúcta. Jen obyčejný chaos. Syn měl angínu, dcera vystoupení ve škole a já uzávěrku v práci. Uvědomila jsem si to až večer.

„Ježiši, tati, promiň. Úplně mi to vypadlo,“ omlouvala jsem se.

Zasmál se. „Prosím tě, vždyť víš, že takové věci neřeším.“

A já mu věřila. Ani na okamžik mě nenapadlo, že by ho to mohlo mrzet.

Alenka (23): Když jsem otěhotněla, táta se mnou přestal mluvit. Sblížila nás až výroba dubové postýlky

Na Den otců jsem se připravila

Tentokrát jsem si do mobilu nastavila připomínku. Děti vyrobily dědovi přáníčko a já mu chtěla zavolat hned dopoledne. Jenže život má smysl pro ironii.

Dcera se pohádala s bratrem, pes převrhl misku s vodou a sousedka mě požádala o pomoc na zahradě. Když jsem se konečně podívala na hodiny, bylo skoro půl čtvrté odpoledne.

„No skvělé,“ povzdechla jsem si a okamžitě jsem vytočila tátovo číslo.

„No nazdar,“ ozval se.

„Všechno nejlepší ke Dni otců.“

„Děkuju. Já už myslel, že jsi zase zapomněla.“

Zasmál se, ale v jeho hlase bylo něco, co jsem neznala.

„Prosím tě, vždyť ty tyhle svátky neuznáváš.“

„Neuznávám,“ souhlasil.

„Tak proč jsi čekal?“

V telefonu nastalo ticho.

Petr (40): Na půdě jsem našel tátův starý dopis. Díky němu jsem si uvědomil, co všechno pro nás obětoval

Přiznání mého táty

„Víš, Leni,“ řekl po chvíli. „Člověk stárne.“

„Tati, je ti šedesát sedm, ne devadesát.“

„To je jedno. Jen jsem si dneska říkal, jestli si vzpomeneš.“

„Samozřejmě že jo.“

„Loni jsi zapomněla,“ pronesl tiše.

V tu chvíli mě bodlo u srdce. „Mrzelo tě to?“

„Asi trochu jo,“ přiznal. „Ale ne kvůli tomu svátku,“ pokračoval rychle. „To víš, že ne. Jen jsem měl radost, když jsi vždycky zavolala. A minulý rok jsem si říkal, že máš asi moc starostí.“

Najednou jsem nevěděla, co říct. Můj táta, který celý život tvrdil, že nic nepotřebuje, seděl doma a čekal na obyčejný telefonát od své dcery. A já si naivně myslela, že mu na tom nezáleží.

„Promiň,“ zašeptala jsem.

„Ale prosím tě,“ zasmál se. „Copak se něco stalo? Jen jsem ti to chtěl říct.“

Pak dodal větu, která mě rozbrečela.

„Víš, já jsem se na ten tvůj telefon těšil už od rána.“

Alena (32): Myslela jsem, že manžel jezdí na ryby. Můj vlastní táta z něj ale udělal nevěrníka

Pochopila jsem, co je pro tátu důležité

Ještě ten den jsme s manželem a dětmi sedli do auta a vyrazili za rodiči. Máma se smála, protože prý táta celý den každou chvíli koukal na mobil. „A když bylo po obědě, začal být nesvůj,“ prozradila mi.

Táta samozřejmě všechno popíral. „To si tvoje matka vymýšlí.“

Jenže uši měl červené až ke kořenům vlasů.

Vnuci mu předali obrázek, který namalovali, a on ho okamžitě postavil na čestné místo vedle rádia v kuchyni.

Večer jsme seděli na terase, jedli bublaninu a dívali se, jak se pomalu stmívá.

„Tak co, pořád jsou tyhle svátky zbytečné?“ zeptala jsem se ho s úsměvem.

Napil se kávy a pokrčil rameny.

„Jsou.“

Pak se usmál.

„Ale příští rok nezapomeneš, viď?“

A mně konečně došlo, že některé projevy lásky jsou nenápadné. A že lidé, kteří nejhlasitěji tvrdí, že nic nepotřebují, někdy nejvíc touží po tom, aby na ně jejich blízcí nezapomněli.

Alena (45): Táta mi za mou péči odkázal dům i úspory. Sourozenci mě kvůli tomu zavrhli

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].