
Lukáš nikdy netoužil po usazeném životě, lákalo ho spíše objevování cizích krajin. Pod nátlakem matky a své partnerky však nakonec skončil v chomoutu. Dnes je z něj otec, který místo klidu zažívá jen nekonečné konflikty a v duchu se ptá, zda se své svobody nevzdal až příliš lacino.
Přiznám se na rovinu – nikdy jsem nebyl ten typ, co sní o otcovství. Nepředstavoval jsem si sám sebe v domě s udržovaným trávníkem, kupou dětí a psem na zahradě. Mou vizí bylo cestování, adrenalin a možná pár let strávených v nějaké exotické zemi. Osud to ale zařídil jinak a mé sny o svobodě se rozplynuly rychleji, než by se mi líbilo.
Do svatby mě dotlačila matka
Všechno to odstartovalo ve chvíli, kdy moje přítelkyně Klára otěhotněla. Přestože jsem měl stabilní práci v perspektivním oboru a splácel hypotéku na třípokojový byt, do ženění jsem se rozhodně nehrnul. Klára to ale vnímala jinak. Když viděla můj vlažný přístup, postěžovala si mé matce, že jsem nezodpovědný bídák, který si ji odmítá vzít.
Máma mi následně udělala takovou scénu, že ji museli slyšet i sousedi o tři vchody dál. Pochopil jsem, že není úniku. Ještě ten den jsem šel do zlatnictví, vybral prsten za dvacet tisíc a během romantického víkendu jsem Kláru požádal o ruku.
Po narození dcery se vše změnilo
Naivně jsem doufal, že zásnuby na čas obě ženy uklidní, ale pletl jsem se. Jakmile se Klára pochlubila prstenem, začaly naplno plánovat svatební hostinu. Můj návrh, abychom počkali, až bude mít Klára po porodu a malá začne aspoň trochu chodit, obě okamžitě smetly ze stolu. Prý by to byl skandál jít k oltáři s velkým dítětem a co by si o nich pomyslely sousedky. Klára křičela, že nechce být svobodnou matkou, a já jsem pod tím nátlakem znovu kapituloval.
Musím uznat, že náš svatební den byl nakonec hezký a Kláře to v šatech, které šikovně maskovaly bříško, moc slušelo. I když jsem z tak rychlého sňatku nebyl nadšený, utěšoval jsem se, že se máme rádi a dítě na cestě je prostě další životní etapa.
Dva měsíce po obřadu odešla Klára na mateřskou. Domluvili jsme se tehdy, že já budu vydělávat a ona se postará o domácnost. Jenže každý z nás si tu dohodu vysvětlil úplně jinak.
Nevím, jak dlouho to vydržím
Jakmile se narodila Eliška, začalo hotové peklo. Klára mi neustále vyčítala, že jsem pořád pryč, že jí doma vůbec nepomáhám, neuklízím a nevařím. Jednou večer už jsem to nevydržel a vybuchl. Řekl jsem jí, že spousta žen by byla vděčná za manžela, který zajistí rodinu a posílá peníze na společný účet. Připomněl jsem jí, že jsem na celou tu šarádu se svatbou přistoupil jen kvůli ní a své matce a že dělám, co můžu.
Klára ale nic z toho neuznala a po mém výlevu beze slova odešla do ložnice. Zůstal jsem v obýváku jen s Eliškou, která na mě koukala těma svýma nevinnýma očima. Byla tak sladká, až mě píchlo u srdce při pomyšlení, jestli z ní jednou vyroste stejná semetrika, jako je její matka nebo moje máma. Jsem zvědavý, jak dlouho to v tomhle dusnu ještě vydržím...
Názor vztahového terapeuta
Podstata Lukášova příběhu není ani tak v tom, že by ho někdo připravil o svobodu, jako spíš v tom, jak si celou situaci sám vypráví. Podle vlastního líčení je obětí, kterou do manželství dotlačila matka a těhotná partnerka. Jenže mezi řádky je vidět třiatřicetiletý muž se stabilní prací, bytem a hypotékou, který sám došel do zlatnictví, sám vybral prsten a sám požádal o ruku. A který se také podílel na početí dcery.
Tlak okolí byl nejspíš skutečný, ale rozhodnutí činil on. Rozdíl mezi větami „vzali mi svobodu“ a „rozhodl jsem se pod tlakem, protože jsem nechtěl nést následky odmítnutí“ je zásadní. První verze z Lukáše snímá veškerou odpovědnost, druhá mu ji vrací. A právě ta vrácená odpovědnost je jediná cesta, jak získat zpět pocit, že o svém životě rozhoduje on.
Manželství, které vznikne z povinnosti a ne z opravdové shody, v sobě nese konflikt od začátku. Spojilo je těhotenství, tlak rodiny a strach z toho, co řeknou lidé. Za takové situace se každá pozdější hádka čte přes stejnou čočku: já jsem se kvůli tobě vzdal svého života, tak buď vděčná. To není spor o uklízení, to je účet, který jeden partner druhému znovu a znovu předkládá.
Ke sporu o rozdělení rolí je potřeba být spravedlivý k oběma. Lukáš má pravdu, že živit rodinu a splácet bydlení je skutečný přínos, na který se dnes někdy zapomíná. Zároveň si ale manželé nikdy neřekli, co dohoda „ty vyděláváš, já se starám“ v praxi znamená, a bez toho se každý opírá o vlastní výklad. Zaráží spíš to, co v jeho vyprávění skoro chybí. Samotná péče o dvouměsíční dceru se jako téma téměř neobjevuje, všechno je zarámované jako spor o domácnost a peníze, přitom právě tahle nepojmenovaná část bývá po porodu nejnáročnější.
Otázka, kterou si na konci klade, tedy jak dlouho to ještě vydrží, je sama o sobě únikem. Čeká, až bude situace tak nesnesitelná, že odchod nebude jeho rozhodnutím, ale nutností, za kterou zase nebude moci. Poctivější otázka zní jinak: chce v tomhle manželství a v roli otce být, nebo ne?
Pokud zůstat chce, čeká ho úkol, který zatím obešel. Sednout si s Klárou a jako dospělý znovu domluvit podmínky společného života. Přesně na tohle slouží párová terapie, kde někdo třetí nedovolí, aby se každý rozhovor zvrhl ve vzájemné účtování. Vedle toho by Lukášovi prospěla individuální terapie, bez ohledu na to, jak se rozhodne. Pocit čisté oběti, projekce mířená na dceru i pohrdání v jeho řeči se netýkají Kláry, ale jeho samotného, a s odchodem z manželství nezmizí.
Eliška za okolnosti svého početí ani za spory rodičů nemůže. To, jestli z ní vyroste vyrovnaný člověk, závisí mnohem víc na tom, jak se k ní bude chovat její otec, než na tom, jaké rysy případně zdědí po matce.
Mgr. Pavel Pařízek Pavel Pařízek je psycholog, terapeut a zakladatel platformy Terapie.cz, který usnadňuje lidem najít toho správného terapeuta. Nejčastěji se svými klienty řeší problémy ve vztazích či rodině, pocity vyhoření, úzkosti nebo deprese. Zaměřuje se také na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti či zvládání těžkých životních situací. Více informací najdete zde.

