
Monika se s manželem Pavlem rozhodla opustit Prahu a začít nový život na Šumavě. Společně zrekonstruovali starou usedlost a otevřeli si penzion. Jenže zatímco Monika měla plné ruce práce s hosty, Pavel začal stále častěji odjíždět do Prahy. Tvrdil, že tam vyřizuje důležité pracovní záležitosti. Jedno náhodné setkání ale Moniku přimělo o jeho cestách pochybovat.
Vzpomínám si na den, kdy jsme se s manželem Pavlem rozhodli opustit Prahu. Měli jsme dost korporátního shonu a nekonečných přesčasů. Nápad založit si na Šumavě vlastní penzion se nám zdál jako dokonalé řešení.
Čerstvý vzduch, vlastní zelenina a konečně vytoužený klid. Prodali jsme byt na Vinohradech, vzali si vysoký úvěr a koupili starou usedlost. Po dvou letech náročné rekonstrukce jsme z ní vytvořili nádherné místo, které se mělo stát naším novým domovem i zdrojem obživy.
Pavel začal jezdit do Prahy čím dál častěji
Sotva jsme přivítali první hosty, Pavel začal být nervózní. Stěžoval si, že v okolí nejsou spolehliví dodavatelé a pořádně tu nefunguje ani internet. Brzy přišel s tím, že musí odjet do Prahy na schůzku ohledně solárních panelů a navázat nové kontakty.
Zpočátku mi na tom nepřipadalo nic zvláštního, jenže jeho cesty se začaly opakovat čím dál častěji. Zatímco se vracel odpočatý a ujišťoval mě, že všechno dělá pro naši společnou budoucnost, veškerá práce kolem penzionu zůstávala na mně. Sama jsem sekala trávu, plela zahradu, vařila hostům a prala povlečení. Byla jsem naprosto vyčerpaná a každý večer padala do postele únavou.
Náhodné setkání mi otevřelo oči
Uprostřed sezóny mě Pavel opět nechal samotnou s plným penzionem a rozbitou pračkou. Prý musel nutně do Prahy na další „klíčové jednání“. Když hosté odjeli, vyrazila jsem nakoupit do nedalekého města. V supermarketu jsem náhodou potkala Kateřinu, bývalou kolegyni z práce.
Daly jsme se do řeči, a když jsem se zmínila o Pavlových častých cestách do Prahy, zvláštně se na mě podívala. Pak mi prozradila, že ho před dvěma dny viděla před naším bývalým bytem na Vinohradech. Byl s Radkou z marketingu, která od nás byt tehdy koupila. Nesli spolu nákup a podle Kateřiny působili, jako by tam bydleli společně.
V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Nedokázala jsem pochopit, co by Pavel u Radky dělal.
Jeho vysvětlení mě pořádně rozzuřilo
Když se Pavel druhý den večer vrátil s úsměvem a krabičkou mých oblíbených zákusků, rovnou jsem se ho zeptala, kde doopravdy byl. Jakmile jsem zmínila Kateřinu a Radku, ztuhl.
Nejdřív se vymlouval, že všechno není tak, jak to vypadá. Nakonec z něj ale vypadlo, že život na venkově a neustálé opravy prostě nezvládá. Prý se u nás dusil, a tak začal utíkat do Prahy za Radkou. Tvrdil, že u ní jen odpočíval, hrál na konzoli a objednával si jídlo.
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Zatímco já se od rána do večera dřela, abych udržela náš společný sen při životě, on si jezdil do Prahy užívat pohodlí. Udělal ze mě bezplatnou pracovní sílu a ještě mi celou dobu lhal. Byla jsem tak rozzuřená, že jsem ho bez váhání vyhodila.
Penzion vedu sama, ale někdy mi Pavel chybí
Od té doby uplynuly dva měsíce. Pavel si v Praze pronajal garsonku, několikrát mi volal a omlouval se. Já už ale nemám sílu mu znovu věřit.
Penzion provozuji dál, i když jsem si nakonec musela najít dívku ze sousedství, která mi pomáhá s úklidem. Dny jsou pořád dlouhé a večery na terase pod hvězdami bývají osamělé.
Někdy se ještě přistihnu, že podvědomě čekám, až na příjezdové cestě uslyším jeho auto. Pak si ale vzpomenu na všechny ty lži a na to, jak mě v tom nechal samotnou. Vždycky jen zatnu zuby, uvařím si silný čaj a vrátím se k vyřizování rezervací na další víkend.
Pavlína (32): Manžel toužil po úniku z města. V tichu na samotě jsme se začali jeden druhému ztrácet
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




